V květnu před pětaosmdesáti lety zkrachovala banka Credit-Anstalt, v té době zdaleka největší peněžní ústav v Rakousku. Do července téhož roku se staly terčem útoku střadatelů banky v Egyptě, Německu, Maďarsku, Lotyšsku, Polsku, Rumunsku a Turecku. V srpnu zasáhla bankovní panika Spojené státy, ačkoliv tento run mohl mít domácí příčiny. A v srpnu zaznamenaly hromadné výběry z účtů také finanční ústavy ve Velké Británii. Paralely s kolapsem americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 jsou silné – a zároveň klíčové pro pochopení dnešních finančních rizik.
Za prvé krach Credit-Anstalt ani pád Lehman Brothers nezapříčinily veškerou globální finanční vřavu, která se později strhla. Oba kolapsy i následné problémy byly totiž příznakem stejné nemoci: slabé bankovní soustavy.
V případě Rakouska v roce 1931 spočívaly kořeny problému v rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce, v hyperinflaci z 20. let a v nadměrné provázanosti bank s průmyslovým sektorem. V době pádu Credit-Anstalt vězel svět už dva roky v hluboké recesi, bankovní systémy v řadě zemí byly křehké a napětí se snadno přenášelo přes hranice, přičemž zlatý standard zhoršoval finanční zranitelnost tím, že omezoval akceschopnost centrálních bank.
Také v roce 2008 byla celá finanční soustava přetížená kvůli kombinaci slabého řízení vnitřních rizik a nedostatečné vládní regulace a dohledu. Banka Lehman Brothers byla pouze nejslabším článkem v dlouhém řetězci křehkých finančních firem.
Mohlo by ke krizi podobné těm, jež nastaly po pádu Credit-Anstalt a Lehman Brothers, dojít i dnes? Chtělo by se říci, že ne. Koneckonců se zdá, že stav globální ekonomiky i finančního systému se zlepšuje, riskování v soukromém sektoru se snížilo a došlo k obrovským, byť zatěžujícím regulačním zlepšením. Dohromady přece tyto trendy musí vést ke stabilnímu finančnímu systému.
Problémem této argumentace je skutečnost, že finanční krize mají sklon odhalovat zlomové linie, které dříve nebyly vidět. Finanční sektor řídí jen rizika, jichž si je sám vědom, což nemusí být nutně veškerá rizika. A také lze snadno přecenit schopnost nového regulačního prostředí předcházet krizím. Je to jako s novou dálnicí: ta je technicky bezpečnější než okresní silnice, ale zároveň přitahuje větší počet automobilů, které po ní jezdí mnohem rychleji, takže k dopravním nehodám dochází i nadále.
Nejsme-li schopni novou krizi vyloučit, nakolik jsme uzpůsobeni k tomu, abychom si s ní dokázali poradit? Stručná odpověď zní: nepříliš.
Kdyby měla finanční krize vypuknout dnes, její důsledky pro reálnou ekonomiku by mohly být ještě horší než v minulosti. Centrální banky si dnes samozřejmě uvědomují, že jejich zodpovědnost přesahuje rámec pouhé stabilizace cen a zahrnuje i prevenci a řízení finančních tlaků, takže by na jakýkoliv šok bezpochyby rychle zareagovaly baterií tržních operací. Nástroje dostupné centrálním bankám k tomu, aby v případě krize zabránily deflaci a kolapsu reálné ekonomiky, jsou však zejména dnes silně omezené.
Počátkem dvacátého století mohly všechny centrální banky devalvovat své měny vůči zlatu, tím zvýšit cenovou úroveň a vyhnout se dluhové deflaci. A devět zemí včetně Velké Británie to také v roce 1931 udělalo, přičemž dalších osm států, mimo jiné i USA, je následovalo během příštích pěti let. Dnes je však znehodnocování měn hrou s nulovým součtem.
Bez možnosti společného znehodnocení měny reagovaly centrální banky na krizi z roku 2008 seškrtáním úrokových sazeb, které co do rozsahu, velikosti i rychlosti nemělo obdoby, a také masivními nákupy dlouhodobých cenných papírů (takzvaným kvantitativním uvolňováním neboli QE). A tato snaha byla účinná. Úrokové sazby však zůstávají extrémně nízké, v některých zemích dokonce záporné, a QE se již ocitlo na hranici možností, přičemž veřejná podpora této politiky slábne. V důsledku toho je schopnost zmíněných nástrojů zabezpečit ekonomiku před dalšími šoky značně omezená. Avizování budoucí politiky („forward guidance“) centrálními bankami sice také pomohlo, avšak ani tento nástroj pravděpodobně nedokáže zajistit účinnou nárazníkovou zónu proti novému šoku.
Tím nechci říci, že se další globální finanční krize nutně blíží. Právě naopak: ekonomiky po celém světě se úspěšně zotavují z katastrofy z roku 2008 a zpřísnění politiky americkým Federálním rezervním systémem loni v prosinci naznačuje, že se globální cyklus úrokových sazeb posouvá do další fáze. To je dobrá zpráva.
Hrozba další finanční krize by se však neměla vylučovat. Vzhledem k tomu, že schopnost centrálních bank poradit si s finančním šokem zůstane i v nadcházejících letech žalostně omezená, by se toto nebezpečí mělo brát velmi vážně. Rizika spojená se sebeuspokojením jsou jednoduše příliš velká.
Stefan Gerlach je hlavním ekonomem curyšské BSI Bank a bývalým viceguvernérem Irské centrální banky. Kromě toho působil jako výkonný ředitel a hlavní ekonom Hongkongského měnového úřadu a tajemník Výboru pro globální finanční systém v Bance pro mezinárodní platby (BIS).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org