Bank of England před několika dny snížila sazby a vydala se tak stejnou cestou, jakou nyní kráčí ECB a Bank of Japan. Zároveň klesla pravděpodobnost, že Fed v dohledné době sazby zvýší. Normalizace sazeb ve vyspělých ekonomikách bude tedy muset ještě několik měsíců či možná let (nebo dokonce desetiletí) počkat.
Bank of England tedy vyslala jasný signál, který se hodně podobá signálům od ECB a Bank of Japan. Tyto banky ukazují, že jsou schopny ještě více uvolnit svou monetární politiku – snížit sazby či rozjet agresivnější programy kvantitativního uvolňování. Dlouhodobé sazby po celém světě tak dále klesají a jejich nízká úroveň vede k tomu, že výnosová křivka je velmi plochá. V některých zemích, jako například ve Švýcarsku, se pak sazby po celé délce výnosové křivky posouvají do záporu.
Někteří lidé vnímají popsaný pokles sazeb jako úspěch současné monetární politiky. Pokud je to ovšem skutečně úspěch, měla by růst inflační očekávání a spolu s nimi i tempo ekonomického růstu. A tento vývoj by měl tlačit sazby nahoru a namísto jejich poklesu bychom měli vidět jejich růst! To znamená, že něco nefunguje. Buď na ekonomiku působí nějaké síly, proti kterým jsou centrální banky bezmocné, nebo nefunguje komunikace centrálních bank.
Ohledně této komunikace je významné právě to, že centrální banky neustále opakují, že jsou schopny snížit sazby ještě více. Platí to o sazbách reálných, nominálních, krátkodobých i dlouhodobých. To ovšem vede k přesvědčení, že pokud k tomuto poklesu dochází, jde o úspěch monetární politiky, ale tak tomu vůbec není. Nižší sazby napříč celou výnosovou křivkou nemohou být naším cílem v době, kdy se i inflace a tempo ekonomického růstu pohybují nízko. Pokud by byla monetární politika úspěšná, sazby by rostly a poté by se napřimovala i výnosová křivka.
Proč se centrální banky uchylují k tak zavádějící komunikaci s veřejností? Podle mého názoru existují dva důvody. Chtějí dát najevo, že mají věci stále plně pod kontrolou a nedošla jim munice. Neustále tak opakují, že sazby drží nízko a mohou je snížit ještě více. A za druhé je tu vliv mimořádných časů, ve kterých žijeme. Pokud krátkodobé sazby leží u nuly, vše se soustředí na pohyb dlouhodobých sazeb. Kvantitativní uvolňování je navíc stále novým jevem, kterému ještě plně nerozumíme.
Domnívám se, že kombinace neobvyklých okolností a problematická komunikace centrálních bank vede k tomu, že dlouhodobé sazby dál klesají. Pohybují se tak na úrovních, které nejsou slučitelné s rozumnými scénáři týkajícími se dlouhodobého ekonomického růstu a inflace. Jestliže se třicetileté a padesátileté sazby nacházejí v záporu, něco hrubě nefunguje. Buď už se nikdy nedočkáme vyššího růstu, nebo bude inflace během následujících třiceti let extrémně nízko (či bude probíhat deflace). Je ale také možné, že naše současná očekávání jsou úplně mimo a všechny nás čeká velké překvapení.
Zdroj: Blog profesora ekonomie na INSEAD Antonia Fatáse