Je to jedna z méně rozšířených ekonomických pravd. Hospodářské zázraky, byť jsou zdrojem poutavých titulků, jsou přeceňované. Přijetí této skutečnosti nám může pomoci pochopit to, co čeká rozvíjející se země jako je Čína, píše pro web Bloomberg profesor ekonomie Tyler Cowen.
Většina nejbohatších a nejlépe spravovaných zemí světa se do této pozice dostala bez ohromujících záchvatů růstu. Dánsko, které se pravidelně řadí mezi nejšťastnější země světa a kde roční příjem na osobu činí asi 1,25 milionu korun, nikdy nezažilo něco, co by se dalo nazvat hospodářským zázrakem. Pokud budete na Googlu hledat dánský hospodářský zázrak, vypadne vám na prvním místě odborný článek o tom, jak země v devadesátých letech snížila míru nezaměstnanosti, aniž by musela obětovat prvky sociálního státu.
Celkově jsou ekonomické údaje Dánska až velkolepě nudné. Mezi lety 1890 až 1916 se růst osobního příjmu držel kolem 1,9 procent ročně, a pokud byste si v roce 1916 vsadili na to, že toto tempo bude pokračovat dalších sto let, spletli byste se jen o necelých 5000 korun. Podle nedávné studie Lanta Prichetta a Lawrence Summerse Dánsko registrovalo kladné hodnoty v 84 procentech případů a nezažilo žádnou hlubokou recesi.
Nebo takové Spojené státy, které v ročním příjmu na osobu v 19. století předběhly Latinskou Ameriku, převážně díky její hospodářské stagnaci. Míra růstu v USA byla v té době většinou pod dvěma procenty, a do roku 1860 ještě níže, nic působivého v porovnání s dnešní Čínou či Indií. Ostatně také s dnešními Spojenými státy. Pro USA je velkou výhodou, že se až na občanskou válku dlouhodobě vyhýbaly větším pohromám a směřovaly kupředu poměrně klidným krokem.
Latinskoamerická stagnace v 19. století kromě toho, že připravila region o cenný čas, zanechala za sebou i slabou infrastrukturu, chatrné školství a nefunkční politickou scénu. Tyto okolnosti komplikovaly rychlou stíhací jízdu ve 20. století.
Pomalý růst neznamená, že by Spojené státy nebo Dánsko v 19. století selhaly. Pro státy přímo na hranici technologických možností nebo těsně za ní je složité zlepšovat životní úroveň, protože vynálezy zpravidla přicházejí pomaleji než rozvoj pomocí přebíraní technologií od bohatších národů. Právě takové přebírání know-how, společně s vývozem a prudkými investicemi do školství, je to, co později umožnilo asijským tygrům Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu, Hong Kongu, Singapuru a Číně dosáhnout osmiprocentního až desetiprocentního růstu ročně.
Pokud jste investor, pak dánská zkušenost a další příběhy "nudného" růstu leccos napovídají o směřování rozvíjejících se ekonomik. Východoasijský růstový model, přes veškeré své kouzlo, patří minulosti. Nyní je možná jedinou zbývající možností postupovat pomalu a jistě. Ať už jsou důvody jakékoli, jen málo zemí dokázalo napodobit vzdělávací skok východoasijských tygrů. Růst obchodu, který na konci 20. století převyšoval celkový růst produkce, teď, zdá se, stagnuje. Mnoho exportních odvětví průmyslu prošlo automatizací a již nevytváří tolik pracovních míst pro střední třídu.
Jinými slovy, dnešní svět se možná více než několik posledních desetiletí podobá 19. století. To může znamenat poměrně nízké míry růstu, důraz na stabilitu, málo, pokud vůbec nějaké originální alternativy a čas investovat do institucionální kvality. Demokracie v Americe byla na začátku 20. století nejspíš v lepším stavu než během období prezidenta Andrew Jacksona (1829 - 1837, pozn. ČTK), a to pomohlo USA vypořádat se s pozdějšími krizemi.
Na 19. století je zajímavé také to, že některé země, mezi nimi i Čína a Indie, nedokázaly držet krok. Naopak jejich hospodářství se po dlouhá období scvrkávala. Buď neměly štěstí, zaváděly chybná opatření nebo trpěly pod koloniálním útlakem. Zahraniční vládce často více zajímala moc než budování veřejných statků pro obyvatelstvo.
Ekonomiky na vzestupu se s novou generací mohou k těmto vzorcům 19. století vracet. Buď se naučí postupovat pomalu a jistě, anebo dost možná udělají čelem vzad.
Zdroj: ČTK