Současná ekonomická expanze už trvá dost dlouho, ale recese jednou přijít musí. Hodně lidí pak opět ztratí zaměstnání. Každý z nás by se proto mohl zeptat, zda je lepší čelit 10% snížení mzdy, nebo 10% pravděpodobnosti, že se staneme nezaměstnanými? Jde sice o teoretickou otázku, ale je zřejmé, že 10% pokles příjmů není žádnou katastrofou, zatímco jejich 100% ztráta už ano. A dlouhodobá nezaměstnanost už bývá jednou z nejhorších zkušeností v životě, ze které se mnoho lidí jen těžko zotavuje, otevírá téma Bloomberg.
Zdá se tedy, že rozhodnutí by mělo být jasné: Přijmeme sice jisté, ale poměrně malé snížení mzdy a nebudeme riskovat propuštění a velkou ztrátu. Jenže během recese probíhá pravý opak. Rozhodnutí zde činí firmy a zaměstnavatelé a ti jeví jen malou ochotu ke snižování mezd. Namísto toho ve snaze snížit mzdové náklady propouštějí zaměstnance.
Jde o záhadu, kterou ekonomové nazývají problémem neflexibilních mezd. Většině lidí by pravděpodobně prospěla menší nezaměstnanost a nižší mzdy, ale k tomuto výsledku se nemůžeme dobrat. Namísto toho rostoucí nezaměstnanost jen prohlubuje recesi, protože lidé ztrácejí příjmy a klesá jejich kupní síla. A lidé, kteří pracovní místo stále mají, nakupují méně, protože se obávají propuštění.
Neflexibilní mzdy navíc nejsou jediným případem málo pohyblivých cen. před několika dny přinesly informace o tom, jak se efekt neflexibilních cen projevuje v oblasti realit. U mezd se ekonomové tento jev snaží vysvětlit tím, že propouštění působí traumaticky na ty, kterých se přímo týká, ale snižování mezd na všechny zaměstnance. Klesá pak jejich produktivita a pro danou firmu je tudíž lepší propouštění než snižování mezd.
Tento efekt ale nevysvětluje neflexibilní ceny a nájmy na realitním trhu. Tam je zase možné, že se vlastníci nemovitostí nechtějí uzamknout v nevýhodném dlouhodobém kontraktu a radši čekají, až se situace na trhu zlepší. Navíc mohou mít hypotéky a nízký nájem by je automaticky poslal do defaultu, protože by nebyli schopni dluhy splácet.
V podobné pozici pak může být i řada zaměstnanců. Pokud mají dluhy, tak jimi vlastně slíbili svým bankám, že budou dosahovat určitých příjmů. Jestliže si někdo půjčil až na hranici svých možností (jako například řada Američanů), nemůže si dovolit ani 10% pokles mzdy. Volba mezi tímto poklesem a 10% pravděpodobností ztráty pracovního místa pak dostává jiný rozměr, protože lidé nejsou ochotni přijmout ani malé snížení mzdy. Daniel Kahneman a Amos Tversky na podobný jev poukazovali, když zjistili, že naše averze ke ztrátám je mnohem větší než naše radost ze zisků. Pokud tedy roste naše zadlužení, zvyšuje se naše citlivost na pokles příjmů. V konečném důsledku se pak z málo flexibilních mezd stávají mzdy, s nimiž už nehne vůbec nic.