Aktualizováno Jedním z nejpozoruhodnějších momentů celé euroságy byla chvíle, kdy evropské elity donutily Silvia Berlusconiho k odchodu a na jeho místo přišel nikým nezvolený Mario Monti. Stalo se tak kvůli tomu, že Itálie je členem eurozóny a je velmi zranitelná, co se týče možného odlivu kapitálu a vkladů z jejích bank. Na první pohled se zdá, že tento italský puč je dobrým důvodem, proč by se země mimo eurozónu měly zdržet vstupu do ní. Jenže podle Matthewa C Kleina z FT Alphaville není celá situace tak černobílá.
Centre for European Reform nedávno pořádalo konferenci, kde někteří účastníci hovořili o právu veta, které ECB fakticky drží ohledně zvolených politiků. Podle těchto názorů ovšem nejde o chybu systému, ale o jeho přednost. ECB má totiž v současném systému páky na to, aby se v členských zemích eurozóny rozšiřovalo autoritářství podobně, jako se to děje v Maďarsku či Polsku. V konečném důsledku by to dokonce znamenalo, že euro sice nepodporuje ekonomickou integraci, ale brání svobodu.
Podívejme se ovšem na celou věc detailněji. Země s vlastní měnou se obvykle vyznačují tím, že její obyvatelé investují do domácích dluhopisů, které jsou denominovány v domácí měně. Například Nový Zéland sice hodně obchoduje s Austrálií a Čínou, ale jeho lidé stále preferují držení svých úspor v domácí měně. A jsou spokojení kromě situací, kdy vláda a centrální banka nedokážou udržet inflaci na uzdě. Jen v takovém případě nastává odliv k zahraničním měnám a aktivům, jako je zlato.
Euro vzniklo částečně i proto, že lidé v zemích jako Itálie či Španělsko nevěřili svým vládám a jejich schopnosti udržet inflaci pod kontrolou. Záměrně se tak vzdali monetární nezávislosti a doufali, že díky tomu získají kvalitní ekonomickou a monetární politiku. Jinak řečeno, doufali, že je lépe povedou zahraniční elity než jejich domácí politici. Vznikla tak ale situace, kdy například Španělé chtějí držet eura, ale nemusí mít důvod pro vklady do domácích bank, či investice do domácích vládních obligací. A to činí celý systém nestabilní.
ECB může v případě problémů zakročit a dát národním centrálním bankám autorizaci pro poskytování záchranných půjček. A právě to jí dává možnost podmiňovat pomoc politickými změnami. Silvio Berlusconi věří, že italský parlament vnímal jeho odchod jako nutnou podmínku pomoci poskytnuté v roce 2011. V polovině roku 2015 zase moc politických postojů ECB pocítili v Řecku. Systém politických tlaků z ECB existuje, ale země, jako je Maďarsko, by se mu přesto mohly vyhnout. Stalo by se tak v případě, že by měly zdravé vládní finance a ekonomiku.
Maďarsko dosahuje přebytku běžného účtu a podařilo se mu výrazně snížit podíl úvěrů denominovaných v zahraničních měnách. Rozpočet sice ještě vyrovnaný nemá, ale tomuto cíli se blíží. Polsko by se mohlo ubírat podobnou cestou. Přebytků běžného účtu sice nedosahuje, ale deficity snížilo až k nule. Polská vláda značně omezila své půjčky. Obě země jsou tak poměrně slušně pojištěny proti tomu, aby ECB v případě vstupu do eurozóny ovlivňovala jejich politiku. Obě mají dobré důvody do eurozóny nevstupovat a našly by se i důvody pro přijetí eura. Systém politických intervencí ECB se ale těchto zemí kvůli jejich ekonomické situaci netýká a do celé diskuse nepatří.
Zdroj: FTAlphaville