Nietzsche říkal: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Ale on sám kvůli opakovaným nemocem věděl, že někdy se nedostaví posílení, ale sílící slabost. Eurozóna má za sebou tvrdých deset let a nyní si užívá neočekávaně silného boomu. Podle OECD letos roste rychleji než USA, Británie i Japonsko. The Economist se ale v Nietzscheho duchu ptá, zda je eurozóna díky překonaným překážkám odolnější.
Krize v Evropě byla brutální, část její periferie ještě stále nedosáhla úrovně ekonomické aktivity z předkrizových let. Následující graf ukazuje celkovou změnu produktu mezi lety 2007–2016, červeně je vyznačen kumulovaný růst produktu v případě, že by v uvedeném období HDP rostl o 2 % ročně:
Napáchané škody byly částečně důsledkem špatného nastavení eurozóny, mezi které můžeme počítat hlavně existenci jedné centrální banky kombinovanou s mnoha fiskálními politikami. Trhy během krize rychle pochopily, že jednotlivé vlády nemohou počítat s pomocí jejich národní centrální banky. Prudce tak vzrostla pravděpodobnost defaultu a začala se šířit panika. ECB se rozhodla zakročit v roce 2012 a až poté panika utichla a klesly výnosy vládních obligací na periferii.
Ani pak se ale neděly ekonomické zázraky, neustále hrozila recese a příčinou byl druhý vážný nedostatek eurozóny: ECB ve snaze stimulovat ekonomiku čelila překážkám ve formě inflačního cíle, jehož maximum je na 2 %, a ve formě německé averze k vyšší inflaci. ECB tak začala s programem nákupu aktiv až ve chvíli, kdy se již jasně rýsovalo deflační riziko. Tento pomalý postup ECB ještě doplnily snahy o utažení veřejných rozpočtů. Ty šly přesně proti tomu, co vlády obvykle během ekonomického útlumu činí.
Francouzský prezident Emmanuel Macron by rád uvedené problémy řešil společným rozpočtem eurozóny, který by byl dost velký na to, aby ekonomiku ubránil před negativními šoky. Jenže v praxi je implementace takových změn ještě hodně vzdálena. Ekonomické oživení sice na reformy nečekalo, ale to neznamená, že by jich nebylo už třeba. Na počátku současného boomu stálo oživení exportů. To v podstatě znamená, že záchranný kruh Evropě hodil zahraniční spotřebitel. Ten domácí totiž trpěl vysokou nezaměstnaností a slabým růstem mezd.
Silný globální růst pomáhá eurozóně stále, ale do hry vstoupilo i ukončení fiskální kontrakce a spotřebitelské výdaje, které těží z postupného poklesu nezaměstnanosti. Vyšší výběry daní působí pozitivně na vládní finance a roztáčí se pozitivní spirála. Zdraví evropské ekonomiky se díky ní zdá lepší, ale podobné příhodné podmínky nebudou trvat věčně. Největší hrozbou je obrovský nesoulad mezi ekonomickými institucemi eurozóny a jejími institucemi politickými.
Žádná evropská instituce nemá demokratickou legitimitu porovnatelnou s národními vládami a eurozóna se nachází v politické patové situaci. Krize mimo jiné zvedla popularitu nacionalistických stran, které těží z hněvu a bolesti, kterou podle nich vyvolali nikým nezvolení evropští politici. Každý argument pro větší integraci berou jako známku snah o omezení suverenity. Jenže bez nových institucí se může stát, že další recese či ekonomický útlum budou mít ještě tvrdší dopad a o to více posílí nacionalistické názory v evropských zemích.
Evropa kvůli posledním deseti letům plným ekonomické bolesti ztratila možnost prezentovat integraci jako cestu k prosperitě. Pokud ke změnám nevyužije současný boom, nebude dnešní oživení v budoucnu považováno za okamžik vítězství, ale za ztracenou příležitost, uzavírá The Economist.