Jednou z nejkřiklavějších změn, jichž si člověk z bohatého světa cestující do nízkopříjmové země nemohl v posledních zhruba deseti letech nevšimnout, je rychlé rozšíření mobilních telefonů, na které nyní navazuje expanze přístupu k mobilnímu internetu. Mobilní komunikace dnes hrají v sociálním a hospodářském rozvoji Afriky, Asie a Latinské Ameriky stejnou roli, jakou hrálo v 70. letech v zemích typu Francie a Velké Británie rozšíření pevných telefonních linek. Rodinné a společenské vazby, ale i podnikatelské a vzdělávací příležitosti procházejí transformací.
Na této technologické transformaci se klíčovým způsobem podílel povinný technický standard EU zavedený v roce 1987. Regulace vytvořila celoevropský trh hardwaru a služeb, který byl natolik velký, že jeho standard – označovaný jako GSM neboli Groupe Spécial Mobile podle komise, která ho kodifikovala – byl nakonec zaveden na celém světě. Do roku 2004 využívala služby GSM celosvětově více než miliarda zákazníků. Globální dosah regulací umožnil obrovské úspory z rozsahu při výrobě přístrojů a síťového hardwaru, takže ceny rychle klesaly a mezi sítěmi a státy se daleko snáze dosahovalo interoperability.
Tuto standardizační roli hraje řada různých regulací. Navzdory zjednodušenému názoru, že regulace je zákonitě špatná pro byznys, existují tři důležité kanály, díky nimž může regulace ekonomice prospívat.
Jedním z nich je vytváření trhu a jeho růst, dokladem čehož je právě standard GSM. Existují-li konkurenční technologické přístupy, jako bylo slavné soupeření mezi standardem videokazet Betamax a VHS v 70. letech, pak je pro spotřebitele lepší, pokud se toto soutěžení mezi podobnými standardy vyřeší rychle a rázně, aby se předešlo riziku vynakládání peněz za poraženou technologii. Když o standardu rozhodne regulace na některém velkém trhu, jako jsou EU, Spojené státy nebo Čína, pak se úspory z rozsahu projeví rychle. Výsledkem je blahodárná spirála poklesu cen, zlepšování kvality a rostoucí poptávky.
Regulace prospívá ekonomice
Tato dynamika má velkou sílu. Vysvětluje, proč britské firmy stále více děsí vyhlídka, že jejich vláda po brexitu nezajistí kontinuální regulační shodu s EU. Konfederace britského průmyslu (CBI), což je největší podnikatelská organizace v zemi, po konzultacích s tisícovkami svých členů nedávno vyzvala k „pokračující konvergenci“ s pravidly EU v případě zboží, služeb a digitálních standardů. Velikost dostupného trhu je pro růstové vyhlídky nesmírně důležitá.
Regulace může prospívat ekonomice i tím, že umožňuje konkurenci. Možná se to zdá kontraintuitivní, a některé formy regulace skutečně umožňují dobývání renty. Firmy v oligopolistických sektorech si často stěžují na zátěž spojenou s nutností vyhovět normám; zároveň se však zjevně spoléhají na regulaci jako na bariéru vstupu na trh pro nové konkurenty. Náklady spojené s regulační zátěží jsou pro ně poplatkem, který platí za tržní sílu.
Regulace některých těchto sektorů, například financí, je ukázkovým příkladem, jak se to nemá dělat. Oficiální činitelé si představují, že ochrana spotřebitele vyžaduje další regulaci, kdykoliv se něco nepovede, což má za následek houštinu pravidel, která chrání stávající protagonisty a vede ke všem možným nezamýšleným důsledkům a komplikacím. A když se ukáže, že nové regulace nemají účinek (což vzhledem k hojnosti podfuků a podvodných prodejů ve financích není nijak překvapivé), vzniká začarovaný kruh, kdy další regulace vyústí v další nezdar – a v další regulace.
Pojistka proti regulační změti
Proto chytří regulátoři pověření zajištěním zdravé konkurence, jako je britský Úřad pro dohled nad finančním chováním (FCA), používají metodu chráněného prostředí („sandbox“), v němž testují nové technologie a obchodní modely, aniž hned zavádějí zdrcující zátěž regulace. FCA navrhuje, aby se jeho regulační sandboxová metoda používala celosvětově.
Navíc existuje jistá pojistka proti složité regulační změti, pokud nová pravidla musí projít analýzou nákladů a přínosů. Taková hodnocení jsou však pouze přírůstková, kdežto my potřebujeme periodické vyhodnocování regulačního rámce jako celku. Výsledkem neschopnosti přemýšlet tímto způsobem bývají často velké katastrofy, dokladem čehož byl tragický požár bytového domu Grenfell Tower ve Velké Británii.
V nových sektorech nebo v sektorech, kde existuje reálná možnost vstupu nových hráčů disponujících novými technologiemi, může regulace dokonce napomoci k vytvoření trhu. Například odstraňováním informačních asymetrií kolem inovativních produktů – asymetrií, které jsou tím větší, čím jsou produkty technologicky vyspělejší – napomáhají regulace k vytváření rovných podmínek pro velké hráče i nové firmy, a tím umožňují, aby inovace zapustily kořeny. A díky poskytování záruk v oblasti bezpečnosti či efektivnosti nových výrobků a služeb a stanovování minimálních povinných standardů vzbuzují regulace u spotřebitelů důvěru k tomu, aby vyzkoušeli něco nového.
Třetím důvodem, proč regulace prospívají ekonomice, je právě ochrana spotřebitelů. Pokud to znamená, že firmy vykážou nižší krátkodobý zisk, tak ať. Blahobyt společnosti je něco jiného než ziskovost jejích firem či tempo růstu jejího HDP. Během rozhovorů CBI o regulacích po brexitu měly největší zájem na regulační divergenci odpadové a ekologické služby a vodohospodářské firmy. Tvrdé ekologické standardy EU zatěžují tyto firmy vysokými náklady, což může znamenat, že rostou pomaleji, než by jinak rostly. Je ovšem dobře známým faktem, že růst HDP nezohledňuje ekologické externality.
To vše jen podtrhuje význam otázky, jak regulátoři regulují. Jejich počínání může – a často se tak děje – poškozovat konkurenci a růst, a přitom nechránit spotřebitele. Nemusí tomu tak ovšem být. Uvědomíme-li si potenciálně velké hospodářské přínosy regulace, můžeme podnítit sofistikovanější debatu, která překročí rámec politické pantomimy a zaměří pozornost na klíčovou otázku, jak by měla regulace vypadat.
Diane Coyleová je profesorkou veřejné politiky na Cambridgeské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org