Geopolitické otřesy, kterých jsme v dnešní době svědky, dokládají naléhavost toho, aby si Evropská unie našla svoji vlastní cestu ve světě, jejž čím dál více definuje neskrývaná mocenská politika.
Je to svět geostrategického soupeření, ve kterém se někteří lídři nerozpakují použít sílu a kde se ekonomické i jiné nástroje stávají zbraní. My, Evropané, si musíme zvyknout na to, že jednat je třeba se světem takovým, jaký je, ne s takovým, jakým bychom ho chtěli mít. Abychom americko-čínské konkurenci obstáli, musíme si znovu osvojit mocenský jazyk a začít sami sebe vnímat jako prvoligového geostrategického hráče.
Na první pohled to může vypadat jako nepřekonatelná výzva. Evropská unie přeci vznikla proto, aby s mocenskou politikou skoncovala. Mír a právní stát v ní byl zaručen oddělením tvrdé síly od hospodářství, zákonodárství a měkké síly. Měli jsme za to, že mnohostrannost, otevřenost a vzájemnost je ten nejlepší model nejen pro náš kontinent, ale i pro zbytek světa.
Dopadlo to bohužel jinak. Čelíme realitě, která je o dost krutější. Řada hráčů neváhá použít sílu, aby dosáhla svého. Sledujeme, jak se ke strategickým účelům dnes a denně využívají ekonomické nástroje, datové toky, technologie i obchodní politiky.
Jak se s tímto novým světem Evropa vyrovnává? Podle mínění mnohých nemůže zahraniční politika EU nikdy uspět, protože Evropa je příliš slabá a příliš rozdělená. Je samozřejmě pravda, že pokud se členské státy neshodnou na klíčových krocích a rozhodnutích, naši kolektivní důvěryhodnost to oslabuje. Někdy se totiž shodneme jen na tom, že vyjádříme společné obavy, ale méně už na tom, jak je chceme řešit. Kvůli zásadě jednomyslnosti je obtížné dospět ke shodě na kontroverzních otázkách, a riziko paralýzy je tak vždy reálné. Členské státy si musí uvědomit, že svým vetem oslabují nejen Unii, ale také samy sebe. Krom toho nelze chtít silnější roli Evropy ve světě, a přitom do ní neinvestovat.
Evropa se musí vyvarovat jak odevzdanosti, tak rozptýlenosti. Odevzdanost znamená myslet si, že problémů světa je moc nebo že jsou od nás všech Evropanů tak daleko, že se jimi nemusíme zabývat. Pro společnou strategickou kulturu je ale nezbytné, abychom my všichni Evropané vnímali bezpečnostní hrozby jako nedělitelné. Myslet si, že Libye a Sahel se týkají jen středomořských členských států, je stejně absurdní jako představa, že bezpečnost Pobaltí se týká pouze východní Evropy.
Rozptýlenost pak spočívá ve snaze o angažovanost všude, včetně projevů znepokojení nebo dobré vůle a v kombinaci s humanitární pomocí či prostředky na obnovu. Jako kdyby si velké mocnosti mohly rozbíjet talíře, jak se jim zlíbí, a EU byla jejich samozřejmým dodavatelem nádobí. Musíme jasně pojmenovat, jaké jsou naše politické cíle a jaké máme schopnosti.
Díky své obchodní a investiční politice, finanční síle, diplomatické přítomnosti ve světě, zákonodárné kapacitě a rostoucím bezpečnostním a obranným nástrojům má Evropa k dispozici celý arzenál vlivových prostředků. Problémem Evropy ale není málo síly. Jejím problémem je málo politické vůle ke sdružení všech jejích sil tak, aby se doplňovaly a aby byl jejich dopad co největší.
Diplomacie nemůže uspět bez konkrétních činů. Jestliže má vydržet křehké příměří v Libyi, musíme podpořit zbrojní embargo. Jestliže chceme, aby přežila dohoda o íránském jaderném programu, musíme zajistit, aby byla přínosná i pro Írán, pokud ji začne znovu v plné míře dodržovat. Jestliže chceme, aby uspěly snahy o usmíření a reformy na západním Balkáně, musíme nabídnout důvěryhodný proces přistoupení k EU spolu s dalšími výhodami.
Jestliže chceme mír mezi Izraelci a Palestinci, musíme se zasadit o vyjednané řešení, na kterém se shodnou všechny strany a které bude založeno na mezinárodním právu. Jestliže nechceme, aby se africký Sahel utopil v bezpráví a nejistotě, musíme se tam více angažovat. To vše jsou příklady, kde si členské státy musí přiznat svou odpovědnost.
Vedle řešení krizí v evropském sousedství zde jsou ještě dvě další klíčové priority.
První je nová integrovaná strategie EU pro Afriku a s Afrikou, naším sesterským kontinentem. Musíme mít ambice. Musíme zhmotnit naše slova o rovném partnerství konkrétními činy v oblasti obchodu, inovací, změny klimatu, kyberprostoru, bezpečnosti, investic a migrace.
Za druhé se pak musíme vážně zamyslet nad tím, jak přesvědčivě jednat s dnešními globálními strategickými aktéry – Spojenými státy, Čínou a Ruskem. I když jsou v mnoha ohledech různí, všichni tři praktikují taktiku „něco za něco“ a mocenskou politiku. Naše reakce by měla být rozrůzněná a odstíněná, přitom ale prozíravá a připravená bránit hodnoty a zájmy EU a dohodnuté mezinárodní zásady.
Nic z toho nebude snadné a ne vše z toho bude dosaženo letos. Vítězství nebo porážka v politické bitvě se ale odvíjí od přípravy. Rok 2020 by proto měl být rokem, kdy Evropa zapracuje na svém geopolitickém přístupu, a vyhne se tak osudu hráče, který hledá svou identitu.
Autor textu Josep Borrell je vysokým představitelem EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a místopředsedou Evropské komise
Copyright: Project Syndicate, 2020.