Evropská centrální banka se vydala ve stopách Federálního rezervního systému USA a zahájila hloubkovou revizi své strategie měnové politiky. V úvahách o zásadních změnách svého přístupu by ale centrální banky měly mít na paměti možná narušení prostředí, v němž působí.
Nikde to neplatí víc než u strategií řešení změny klimatu, jednoho z nejdůležitějších problémů naší doby. Evropské země se zavázaly, že do roku 2050 promění své ekonomiky v uhlíkově neutrální, a proto teď ECB musí přemýšlet, jak by její měnověpolitický rámec mohl s touto transformací pomoci.
Smlouva o fungování Evropské unie prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank (ESCB) určuje udržování cenové stability, ale prohlašuje rovněž, že „aniž je dotčen [tento] cíl…, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosažení cílů Unie, jak jsou vymezeny v článku 3 Smlouvy o Evropské unii.“ Podle článku 3 Unie usiluje o udržitelný rozvoj založený na „…vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“.
Je zřejmé, že dekarbonizace ekonomiky nelze dosáhnout bez hlubokých strukturálních změn. Průmět do reality tu nabízí krize COVID-19. Zatímco Mezinárodní měnový fond odhaduje, že pandemie letos sníží globální HDP o zhruba 4,9 %, Mezinárodní energetická agentura předvídá 8% globální úbytek emisí oxidu uhličitého. K úbytkům emisí v tomto rozsahu však musí od nynějška do roku 2030 docházet každoročně, máme-li mít naději, že průměrné globální teploty udržíme v rozmezí do 1,5°C oproti předprůmyslovým úrovním.
Kromě lidských obětí globální recese uvalila obrovské břemeno na veřejné finance, takže ohrožuje vzdělávání mladých lidí a také pokroky, jichž v posledních desetiletích dosáhly ženy a rozvojové země. Je tudíž zřejmé, že změnu klimatu nelze řešit prostým tlumením ekonomické aktivity; naprosto nezbytné bude celkově revidovat výrobní soustavy. Jediným způsobem jak do roku 2050 dosáhnout emisí na úrovni čisté nuly je transformovat způsob výroby, přepravy i spotřeby.
Jednou z nejúčinnějších cest k tomuto cíli – a možná cestou jedinou – je zvyšovat cenu uhlíku a zároveň zrychlovat tempo technologických inovací. Tento přístup by však nevyhnutelně vyvolával podstatné nabídkové šoky. Jak by cena uhlíku stoupala a obnovitelné zdroje postupně nahrazovaly fosilní paliva, kolísala by nákladnost vstupů, zejména energie. Kromě energetiky by se rozsáhlé, potenciálně disruptivní změny relativních cen dotkly také přepravy a zemědělství.
Ať už se centrální banky usnesou na jakémkoli měnovém rámci, bude potřebovat schopnost zvládat rozsáhlé strukturální posuny a dopady do relativních cen, jež dekarbonizace přinese. Poněvadž konstantní tempo vzestupu nelze zachovávat napříč všemi cenami, otázkou pro tvůrce měnových politik bude, který cenový index mají stabilizovat.
Za současného rámce ECB cíluje inflaci eurozóny prostřednictvím Harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP). Tento index však zahrnuje ceny energií, takže se k řešení dekarbonizační výzvy nehodí. Za situace, kdy inflaci do cen uhlíku naprogramují tvůrci politik EU, by se ECB neměla snažit stlačovat ostatní ceny v HICP, až porostou relativní ceny energie, neboť by to vyvolávalo ještě silnější pokřivení.
To tedy nevyhnutelně směřuje k závěru, že ECB bude muset opustit index HICP a používat indexy jádrové inflace, které nezahrnují ceny energií a potravin. Důvodem není jen to, že jádrová inflace je spolehlivějším ukazatelem méně kolísavé složky inflace. Je jím spíš to, že tvůrci měnových politik budou muset rozlišovat mezi změnami cen, k nimž dochází z příznivých příčin (v důsledku žádoucích strukturálních změn), a změnami cen, které naznačují dočasnou nevyváženost mezi nabídkou a poptávkou. ECB by se měla snažit minimalizovat pouze druhou kategorii.
Pravda, občas se tvrdí, že centrální banky by měly cílovat indexy spotřebitelských cen jako HICP, protože ty lépe odrážejí kupní sílu a zjednodušují vysvětlování politických rozhodnutí. Nedávné průzkumy ovšem ukazují, že veřejnost dobře nerozumí už současnému rámci.
Centrální banky zjevně musí zlepšit své komunikační politiky. Není ale nikterak zřejmé, že co se týče komunikace s veřejností, by cílování jádrového indexu cen očištěného o ceny energií bylo problematičtější než současný přístup. Pro odborníky by pak bedlivé sledování otázek měnové politiky mělo být ještě méně problematické.
Kromě změny cílované ceny by ECB měla také uvažovat o reformách, které by její rámec zpevnily proti nabídkovým šokům. Jednou možností je cílovat směřování nominálního HDP, aby nabídkou vyvolávané a ekonomickými zpomaleními doprovázené šoky nezpůsobovaly nežádoucí vzestupy úrokových sazeb. V postpandemickém prostředí, kde budou nominální hladiny zadlužení nadlouho vysoké, by bylo problematické muset zpřísňovat jen proto, že negativní nabídkový šok vytlačil inflaci přes 2 %. Kdyby byl reálný (inflačně očištěný) růst HDP stlačený, měnové utužení by mohlo destabilizovat dluhovou dynamiku a vést k dramatickým důsledkům.
Naproti tomu v rámci s cílováním nominálního HDP a věrohodnými fiskálními pravidly eurozóny by byla ECB v lepším postavení, aby dohlížela na spořádané, povlovné snižování poměrů zadlužení k HDP, zatímco ve střednědobém výhledu by byla cenová stabilita zaručena.
Každopádně v očekávání důležitých strukturálních posunů, které se před námi rýsují, je první úkol ECB zřejmý. Nadešel čas, aby svůj cenový cíl zaměnila za jádrový index cen, aby její strategie lépe vyhovovala obecnější klimatické a dekarbonizační agendě EU.
Hélene Rey je profesorkou ekonomie na London Business School a členkou Haut Conseil de Stabilité Financiere.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org