Tvrdit, že americký Federální rezervní systém je nejdůležitější centrální bankou na světě, znamená konstatovat zjevnou pravdu. Měnová rozhodnutí Fedu mají dopad na tržní úrokové sazby po celém světě a žádná centrální banka je nemůže ignorovat, aniž by riskovala nevítané pohyby devizového kurzu vlastní měny.
Vedení Fedu navíc přesahuje – ku prospěchu i ke škodě věci – sféru současné měnové politiky. Jistě, Fed nebyl globálním předvojem v určování strategie měnové politiky – vzpomeňme, jak dlouho mu trvalo, než oficiálně přijal za své inflační cílení – ani ve zprůhledňování svých rozhodnutí a komunikace. Leč nenechme se mýlit: Fed hraje čelní roli rovněž v globálních diskusích o strategických otázkách centrálního bankovnictví.
Není tedy divu, že centrální bankéři dychtivě očekávali výsledek nedávného vyhodnocení strategie, nástrojů a komunikace měnové politiky Fedu. Nová strategie Fedu, ohlášená koncem srpna, by však pravděpodobně neměla sloužit jako globální měřítko pro vedení měnové politiky.
Ostatní centrální bankéři by se měli dlouze a hluboce zamyslet, než budou Fed následovat, a to z technických i politických důvodů. První důvod souvisí s přechodem na cílení průměrné inflace, podle něhož nyní Fed „usiluje o dosažení inflace, jejíž průměr za určitou dobu bude činit 2%“. Lze si těžko představit, jak by takový režim mohl věrohodně ukotvit inflační očekávání, když Fed jasně nestanovil ani rozhodné období pro měření míry podkročení vlastního dvouprocentního cíle, ani proceduru pro rozhodování o době trvání a distribuci vyšší inflace do budoucna.
Za druhé šéf Fedu Jerome Powell tvrdí, že politici upustí od stanovování číselného cíle pro maximální zaměstnanost – která je jedním z mandátů Fedu přidělených Kongresem –, protože tu nelze měřit a postupem času se mění. Je-li však maximální zaměstnanost neměřitelná, pak z této veličiny nelze stanovit ani žádnou číselnou hodnotu pro deficit zaměstnanosti. A ten bude klíčovým faktorem pro budoucí rozhodování o měnové politice.
V tomto kontextu souvisí pokles klíčové sazby „federal funds rate“ s poklesem přirozené reálné úrokové sazby – nepozorovatelné sazby, u které empirické výsledky doprovází vysoká míra nejistoty. Navíc zůstává otázkou, zda expanzivní měnová politika nemohla sama o sobě přispět k pádu přirozené reálné sazby. V takovém případě by se argument pro snižování sazby centrální bankou rovnal důkazu kruhem.
Za třetí nyní Fed výslovně přijal zodpovědnost za distribuci příjmů ve Spojených státech. V projevu na nedávném výročním sympoziu v Jackson Hole Powell zdůraznil, že s pokračováním dlouhé americké hospodářské expanze před pandemií – a chtělo by se dodat, že i expanzivní politiky Fedu – „začaly být zisky sdíleny širší společností. Míry nezaměstnanosti černochů a Hispánců dosáhly rekordně nízkých hodnot a rozdíly mezi těmito mírami na jedné straně a mírou nezaměstnanosti bělochů na druhé straně se zmenšily na nejnižší zaznamenané hodnoty.“
Powellův zásah do debaty o nerovnosti se však neobejde bez následků. Jakmile Fed začne měnovou politiku zpřísňovat, ocitne se pod obrovským politickým tlakem, aby nepoškozoval nejchudší členy společnosti.
A konečně nová strategie Fedu neobsahuje odpověď na úkol vybudovat takový model inflačního cílení, který v sobě bude integrovat rizika finanční soustavy s jejich proměnlivou dynamikou, nelinearitou a složitostí. V současné době žádný podobný model neexistuje. A jakkoliv nejsem zcela nadšený z Evropské centrální banky a jejího „dvoupilířového“ přístupu k obsáhlé analýze rizik pro cenovou stabilitu, přinejmenším je to pokus tento problém řešit. Fed naopak pokračuje v nebezpečném zanedbávání peněz a úvěrů, přičemž – což je zvláštní, ale nikoliv překvapivé – do svého aktualizovaného prohlášení o strategii tato slova vůbec nezahrnul.
Ostatní centrální banky by přinejmenším neměly novou strategii Fedu slepě následovat. Moje největší obava se však týká obrovské důležitosti, kterou Fed přikládá distribuci příjmů. Je zřejmé, že ekonomická nerovnost – spolu s hrozbami pro životní prostředí – představuje klíčové globální politické téma a rozhodování o měnové politice má už z podstaty věci distributivní dopady. Připustit tento fakt – a provádět měnovou politiku, která se zdržuje opatření, jež přímo ovlivňují příjmovou distribuci – je však něco úplně jiného než učinit ze spravedlivé distribuce cíl měnové politiky.
Nová strategie Fedu tak vyvolává několik otázek. Může měnová politika dosahovat distributivních cílů? Mohly by se tyto cíle potenciálně ocitnout v protikladu k mandátu cenové stability a jak by se měly řešit konflikty mezi cílem přijatým z vlastní iniciativy a právním mandátem? Je centrální banka v demokracii vůbec oprávněná přisvojovat si zodpovědnost za politiku příjmové distribuce?
Centrální bankéři nejsou všemocní a neměli by komunikovat a jednat, jako by byli. Distributivní rozhodnutí musí zůstat v rukou vlád a zákonodárných orgánů, které jsou přímo zodpovědné voličům. Budou-li hrát tvůrci měnové politiky stále větší politickou roli, ještě více podkopou a nakonec i zničí argumenty pro nezávislost centrálních bank. Teprve uvidíme, čeho centrální banky budou moci dosáhnout a dosáhnou, jakmile budou vystaveny politice se všemi jejími aspekty.
Přijetím zodpovědnosti za řešení ekonomické nerovnosti vystavil Fed ostatní centrální banky pod obrovský politický a morální tlak, aby ho následovaly. Bylo by moudré, kdyby tomuto tlaku odolaly.
Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom a člen výkonné rady Evropské centrální banky, je předsedou Centra pro finanční studie při Goetheho univerzitě ve Frankfurtu.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org