Před pandemií se občas hovořilo o tom, že robotizace může prohloubit již tak velkou příjmovou nerovnost v řadě zemí. Jednoduše tím, že by nahrazovala lidskou práci prací strojů a to nejen tu manuální, ale stále více i intelektuální. Poslední rok pak vlastně přinesl jeden nečekaný experiment, který s tím souvisí.
1. Kapitál lidem: Ona úvaha o robotizaci a rostoucí příjmové nerovnosti někdy pokračovala ve směru „co s tím“. A vlastně i samotná velká příjmová nerovnost „před roboty“ v zemích, jako jsou Spojené státy, podporuje diskuse o univerzálních příjmech, zdanění majetku, větším přerozdělení a podobně. Pokud se přitom shodneme na tom, že velká část nerovnosti nyní i té případné „robotizační“ by pramenila z toho, že vlastnictví firem není více rozprostřeno v celé společnosti, teoretické řešení je nasnadě: Širší vlastnictví akcií/ firem a co nejvíce smazat hranici mezi „kapitalistou a dělníkem“.
Klíčové by v takovém plánu bylo samozřejmě ono slovo „podpořit“, možná zavánějící sociálním inženýrstvím. Ale vezměme si vlastně realitu posledního roku: V USA se domácnostem od vlády dostalo nemalé finanční pomoci tak, aby byly co nejlépe schopny ustátá tlak, který na ně vytvořila pandemie a následný ekonomický útlum. Nemalá část této pomoci byla uspořena a nemalá část těchto úspor zamířila na akciový trh. Tedy právě takový neplánovaný posun směrem „kapitál lidem“.
2. Co se stalo: Vezměme si pro demonstraci toho, co se stalo, praktický i když velmi zjednodušený příklad (nebereme třeba do úvahy nákupy dluhopisů centrální bankou a podobně):
Rupert má naspořeno 1 000 dolarů - má je uloženy v bance, která za ně koupí vládní dluhopis – půjčí je vládě. Vláda vezme získaných 1 000 dolarů a pošle je Rupertovi jako pomoc, on je zase obratem vezme a koupí za ně akcie společnosti na výrobu trpaslíků.
Pokud věříme v Ricardiánskou ekvivalenci, tak Rupert nepropadá iluzi, že má nyní čistá aktiva ve výši 2 000 dolarů (1 000 dolarů pohledávku za bankou a 1 000 dolarů v akciích). Ví totiž, že k tomu mu vzrostla pasiva – budoucí daňové závazky. Tedy daně, které od něj bude muset vláda vybrat na to, aby mu splatila oněch 1 000 dolarů, které si půjčila. Jeho skutečná čistá aktiva jsou tak nyní stále jen 1 000 dolarů, jeho chování se nezměnilo, celé kolečko bylo v podstatě zbytečné. Pokud se Rupert podobnými věcmi nezaobírá, má pocit, že jeho bohatství výrazně vzrostlo, což má dopad na jeho spotřební chování...
3. Jeden detail: Ať již se realita pohybuje kdekoliv (nejde mi nyní o diskusi o (i)relevanci Ricardiánské ekvivalence), v obou případech se z Ruperta stal vlastník kapitálu/firem/robotů. A mimo jiné by pro něj tak bylo jednodušší, pokud by robotizace měla v úvodu popsané důsledky. Výrazným prvkem celého příběhu (a konec konců i té části s ekvivalencí) je pak dosud nezmíněná věc - to, zda by Rupert koupil výrazně podhodnocený titul/trh, férově ohodnocený, či naopak předražený.
U onoho kolečka „úspory – vládní pomoc – nákup akcií – daně“ by Rupertova investiční dovednost určovala, jak velkou část budoucích vyšších daní by byl schopen pokrýt dividendami. A tato dovednost samozřejmě určuje, jak velký posun ke kapitalistovi a schopnosti těžit z robotizace by udělal.
4. Jak to skončí: Jak tento popsaný nezamýšlený experiment a posun k většímu rozprostření kapitálu ve společnosti skončí, nevím. Následující graf srovnává výkony akcií favorizovaných retailovými investory s celým trhem:
