Po mnoha letech nízké inflace se v posledních měsících ceny téměř všude zvýšily. Směr razí energie a komodity, hlavně kvůli dodavatelským nesnázím po éře lockdownů. Přestože se takové překážky všeobecně pokládají za přechodné, což by znamenalo, že inflační vzestup brzy odezní, uplatňují se i další faktory, které naznačují, že se tak nestane.
Na špici těchto dlouhodobějších faktorů je rapidní růst peněz. Většina měnových agregátů (nejen peníze centrálních bank) bobtná závratným tempem, leč zdá se, že tento vývoj nezneklidňuje centrální banky, ani mnohé ekonomy. Z převládajících modelů užívaných k výkladu inflace se peníze vytratily a proslulý výrok nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, že „inflace je vždy a všude měnový fenomén“, se už cituje zřídka.
„Kvantitativní teorie“ tvrdí, že kauzalita inflace směřuje od peněz k cenám. Ano, empirické důkazy, zdá se, Friedmanovu hypotézu ve vztahu k umírněné inflaci značně podlomily. Zůstává ale faktem, že nominální mzdy a ceny zboží a služeb nemohou vytrvale stoupat bez odpovídající expanze peněz. A silný měnový růst časem může také zvyšovat rizika vývoje v oblasti cen aktiv a finanční stability.
Po více než dekádě, během níž škála faktorů – globalizace a demografická změna, abychom jmenovali jen dvě – stlačovala ceny, by svět mohl být na pokraji obecnější ekonomické „změny režimu“. Rostoucí ceny zdravotnických výdajů ve stárnoucích společnostech, snížené tempo globalizace, poruchy dodavatelských řetězců a nynější volání po přesouvání pracovních míst zpět do regionů s vyššími náklady představují nové zdroje exogenního tlaku na ceny. Za těchto podmínek by také mzdy mohly být tlačeny nahoru.
V době, kdy si centrální banky bezmála toužebně přejí poněkud vyšší inflaci a ignorují překotný růst peněz, taková změna v reálném sektoru pravděpodobně signalizuje posun z deflačního do inflačního prostředí. Mnohé z faktorů, které vidíme dnes, byly význačnými znaky 60. a 70. let, tedy posledního období, kdy se kupily inflační tlaky.
Měli bychom očekávat návrat stagflace? Těžko říct, protože zažíváme kromobyčejně vysoký stupeň onoho typu nevyčíslitelné nejistoty, který, jak argumentoval ekonom Frank Knight, nelze začlenit do tradičních prognóz. Vedle dramatických strukturálních změn, jimiž globální ekonomika v posledních letech prochází, mohla pandemie vytvořit podmínky pro důsledky, které v současnosti nedokážeme předvídat.
Ještě horší je, že centrální banky zřejmě spoléhají převážně na modely, které už před lety ztratily značnou část svých předpovědních schopností, vzhledem k absenci životaschopných teoretických výkladů toho, co určuje finanční toky, rizikové prémie a ceny aktiv. Víc než deset let po finanční krizi roku 2008 hlavní modely celkové rovnováhy, jež centrální banky používají, sotva aspoň zohledňují rozsáhlou různorodost mezi domácnostmi co do bohatství, zbývajících dlouhodobých dluhových pozic, nezajištěných rizik a tvorby očekávání. Nejsou tudíž uzpůsobené k podchycení spletitých účinků, jež mají systematické politiky či systémové šoky na rozložení bohatství a nerovnost, a tedy na agregátní poptávku.
Bez takových poznatků se lze jen dohadovat, zda je silný měnový růst odrazem spoření kvůli zvýšení nerovnosti, inflačního fiskálně-monetárního šoku anebo obojího. To je obzvlášť problematické ve světě, kde centrální banky masivně rozšiřují měnovou bázi prostřednictvím nákupů aktiv za vysoké ceny od skupinky relativně bohatých a informovaných investorů.
Klíčovou roli v prognózách budoucí inflace mají očekávání a ta jsou podle všeho pevně ukotvena na nízkých úrovních. Jenže co když jsou teď tato očekávání, po tolika letech velice nízké inflace, zahleděná spíš do minulosti než do budoucnosti? Jelikož strach z inflace se z většiny radarů vytratil, je snad pochopitelné, aby se aktuální vzestupy cen považovaly za ryze přechodné. Poněvadž ale měnové politiky zpravidla zabírají s dlouhou a proměnlivou prodlevou, je riskantní čekat až na dobu, kdy se inflace uchytí, než začneme odbourávat kvantitativní uvolňování nebo zvyšovat úrokové sazby.
Vždyť jak věrohodné centrální banky budou, pokud už inflační očekávání ztratila ukotvení? V prostředí krajní nejistoty je taková míra spoléhání na dlouhodobější stabilitu inflačních očekávání riskantní sázkou. V dobách změny režimu je nejistota tak vysoká, že jednoduše nelze formovat racionální očekávání.
Kromě silného měnového růstu představují další nevyčíslitelné riziko dnešní mimořádně vysoké hladiny soukromého a veřejného dluhu. Udržitelnost veřejných financí ve vysoce zadlužených zemích se opírá o vratký základ a je velice citlivá na šoky, které by mohly přijít z mnoha ekonomických a geopolitických zdrojů.
Nepředjímám nevyhnutelný návrat vysoké inflace. Mám však obavu ze silného měnového růstu a jeho hlavních faktorů, v prvé řadě masivních nákupů státních dluhopisů uskutečňovaných centrálními bankami. Centrální banky se s ohledem na toto riziko jeví příliš bezstarostné. Ignorují též současné prostředí zvýšené nejistoty, především vydáváním výhledových vodítek, která slibují dosti dlouhé trvání extrémně nízkých měnověpolitických sazeb a rozsáhlých nákupů aktiv.
V případě eurozóny je výmluvné, že někteří pozorovatelé začali předkládat prognózy nikoli inflace, ale jakési japanifikace: nízké inflace i nominálních úrokových sazeb, vysokých veřejných schodků a stoupající fiskální a finanční dominance. Vzhledem k vzestupu nerovnosti bohatství a pravděpodobnosti, že finanční investoři nakonec ztratí důvěru v udržitelnost veřejných financí, však není jisté, zda by takové podmínky byly politicky udržitelné. Jedinou jistotou je, že nelze vyloučit ani finanční zhroucení, ani inflační vzedmutí.
Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom a člen výkonné rady Evropské centrální banky, je vedoucím Centra finančních studií na Goethově univerzitě ve Frankfurtu.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org