Prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagarde tento měsíc začala představovat novou strategii měnové politiky a letmo zdůraznila jednomyslnou podporu úředníků. Tím dala najevo, že je na jedné lodi s Němci. To zdůrazňuje, nakolik je jestřábí a konzervativní Bundesbank, kterou vede Jens Weidmann, odhodlána uplatňovat vliv spíše prostřednictvím angažovanosti než konfrontace.
Historie je plná bouřlivých neshod Bundesbanky s politikou ECB, které se v průběhu let vyznačovaly hořkými rezignacemi a konflikty vyhnanými až k soudu, přičemž výsledky se nakonec stejně často vymykaly jejich přáním. I kdyby nic jiného, revize politiky ECB podtrhuje velmi odlišný vztah, než jaký tu panoval dříve.
"Ve vztahu došlo k určité pacifikaci, lepší spolupráci a uznání, že se spolu musíte domluvit," poznamenal Guntram Wolff, ředitel think tanku Bruegel v Bruselu. "Je tu jemná hranice mezi tím být jestřáb, což je oprávněná pozice, a být považován za anti-euro."
Přístup Lagarde k předsednictví ECB a odlišný styl proti jejímu předchůdci Mariovi Draghimu jsou pro obnovení vztahu s Bundesbankou důležité. A vzhledem k tomu, že se v září v Německu, největší evropské ekonomice, konají volby, tak si uvědomuje, nakolik je nutné udržet si podporu euru v době skepticismu ohledně politik, jako jsou záporné úrokové sazby.
První zkouška nové měnové strategie a konsensu, na kterém je postavena, proběhne tento týden, kdy se Rada guvernérů ve čtvrtek sejde k přepracování výhledu pro budoucí politiku.
Součástí přístup, který Lagarde představila 8. července, je i vyšší inflační cíl ve výši 2 % a rozvážnost úředníků při podpoře růstu. To odráží kompromis, do jehož formulace byl Weidmann úzce zapojen. Podle rétoriky k překročení tohoto cíle může dojít, pokud jsou úrokové sazby velmi nízké, ale nesmí nahradit 2% cíl. Naproti tomu loni představená strategie Fedu toho dosahuje skrze přijetí průměrného inflačního cílení.
"Neusilujeme o nižší, ani vyšší sazby," uvedl Weidmann po oznámení Lagardové. "To pro mě bylo důležité."
Bundesbank také nasměrovala politiku v oblasti změny klimatu směrem k řízení rizik v rozvaze, namísto radikálnějších možností, o nichž se úředníci domnívají, že je lépe zvládá vláda.
Výsledkem je měnová strategie, kterou pozorovatelé považují za spíše nakloněnou holubičím směrem, ale která stále vyhovuje citlivosti této instituce a utaženému měnovému režimu, který sloužil jako pudorys při založení ECB v roce 1998 .
"Jsem rád, že ECB odolala pokušení hodit celou svou strategii přes palubu," uvedl v rozhovoru Otmar Issing, bývalý bankér Bundesbank, který sloužil jako první hlavní ekonom ECB a který pomáhal navrhovat její původní politický rámec. "Změna inflačního cíle na přímá 2 % byla správnou volbou a měla přijít dříve. Zdůrazňovat střednědobou orientaci je důležité.“
Naopak Juergen Stark, bývalý viceprezident Bundesbank, který Issinga vystřídal v roce 2006, je kritičtější. "Mám značné pochybnosti, zda nový cíl cenové stability zajistí větší jasnost, pokud bude centrální banka trvat na větší flexibilitě," uvedl. "Jasnost a flexibilita jsou ve vzájemném rozporu a v nejhorším případě mohou poškodit důvěryhodnost."
Tato vyjádření poskytují nejen letmý pohled na pochybnosti Bundesbanky, ale také naznačují obtíže, kterým Lagarde může čelit, kdyby by jí Němci nepřihráli.
Zjevné případy předchozích rozporů jsou jasné i u prvního programu nákupu státních dluhopisů ECB, který předcházel rezignaci jak Axela Webera, předchůdce Weidmanna v křesle šéfa Bundesbank, tak i Starka. Sám Weidmann řekl, že rezignovat „by nebyl můj styl“. Místo toho se stal trnem v oku Draghimu, který Němce obviňoval z toho, že „na vše říkají ne“. Weidmann dokonce u soudu svědčil proti slavné politice svého kolegy k zastavení krize státního dluhu v tomto regionu „ať to stojí, co to stojí“, a také tvrdil, že jeho vlastní centrální banka není jen jednou z mnoha v eurozóně, ale že je z nich „největší a nejdůležitější“.
Tyto konfrontace přidávaly na stereotypu, že Bundesbanka je ortodoxního gigant, který přehlíží momenty pragmatismu. Její úředníci často zaujali pružný přístup například k řízení nabídky peněz a inflace a v 70. letech se vměšovali do kvantitativního uvolňování. Dokonce i poté, co byl Weidmann v roce 2015 proti Draghiho použití této politiky, zapojil se do dialogu o jejím provedení.
Lagarde ví, že shoda ohledně strategie ještě nezaručuje podporu při jejím provádění. Minulý týden pro Financial Times řekla, že si nedělá iluzi, že rozhodnutí budou jednomyslná. Také se ještě uvidí, jestli pragmatismus Bundesbanky nakonec odráží jen jestřábí umírněnost, nebo jednoduše diplomatičtější vystupování.
"Dokud ECB bude i nadále očekávat příliš nízkou inflaci, vyžadovala by nová strategie - přísně vzato - uvolnění její politiky," uvedl Christian Odendahl, hlavní ekonom Centra pro evropskou reformu v Berlíně. "Skutečný test sjednané dohody je stále před námi."
Zdroj: Bloomberg