Vláda se tedy konečně odhodlala a zahájila alespoň debatu o tom, jak rychle reformovat český důchodový systém. Je jistě skvělé, že po několika letech vláda již netrvá na absurdním tvrzení, že český důchodový systém reformu nepotřebuje – viz nesčetná prohlášení premiéra Špidly i dalších. Jsou však naděje, které vláda vkládá do reformy metodou NDC („notionally defined contribution“) skutečně slibované efekty? Již samo slovo "notionally" budí oprávněné podezření. Proč jen zdánlivě, proč ne doopravdy?
Systém NDC ve své nejčistší podobě funguje velmi jednoduše: každý účastník systému odvádí své příspěvky úplně stejně jako dnes, do státního rozpočtu. Stát tyto odvody úplně stejně jako dnes okamžitě utratí a zaplatí jimi důchody pro stávající důchody. Nic se nešetří, nic se neinvestuje.
Na konci roku však pověřený úřad napíše každému účastníkovi systému dopis, v kterém jej informuje, kolik mu vede na účtu "zdánlivých" příspěvků, jak je za poslední rok "zdánlivě" zhodnotil a na jaký důchod by mu tyto "zdánlivé" úspory stačily, kdyby se rozhodl odejít do důchodu okamžitě. Teoreticky každý, ale v praxi jen lidé nad šedesát let se může rozhodnout, že důchod je již dostatečný, a požádat si o výplatu důchodu.
Doposud vše vypadá výborně: do důchodů bude vnesen pořádek, lidé budou vědět kolik, proč a kam odvádějí, a budou mít proto zájem pracovat co nejvíce, neboť jen tak dosáhnou slušného důchodu. V čem je tedy problém? Jako obvykle v penězích.
Stačí pár příkladů: člověk, který je zaměstnán za průměrnou mzdu, odvádí dnes na důchodové "pojištění" téměř 50 tisíc korun ročně (část sám, část zaměstnavatel). Pokud by tento člověk zůstal celou svou pracovní kariéru na průměrném příjmu, nashromáždil by na svém "virtuálním účtu" za 30 let téměř 3 miliony korun, a za 35 let dokonce o milion více. Z takové sumy by si ovšem "virtuálně zasloužil" důchod ve výši téměř 12 tisíc, resp. necelých 16 tisíc korun měsíčně. To je výrazně více, než jsou dnešní důchody, i když vezmeme v potaz růst mezd během celých třiceti let o 2,5% ročně.
Ještě lákavější je "zdánlivý" systém zdánlivě pro vyšší příjmové skupiny. Pokud člověk celý život vydělává dvojnásobek průměrné mzdy, nashromáždil by za stejných podmínek na svém účtu 5 a půl, resp. 7 a půl milionu korun a jeho důchod by "zdánlivě" měl činit 23 tisíc, resp. 31 tisíc měsíčně!
Skvělé důchody? Jistě. Mají jen jedinou slabinu, systém NDC na ně nikdy nebude mít. Celá hra na účet, připisování a zasloužený důchod je jen hra. Nikde nejsou žádné reálné zdroje, které by "zdánlivý" nárok jakkoliv garantovaly. V okamžiku odchodu našeho zaměstnance do důchodu bude jeho důchod muset být financován opět jen z příspěvků vybíraných od zaměstnanců. A těch bude ve srovnání s dneškem málo, velmi málo.
Není jasné, zda se z návrhu na zavedení systému NDC radovat, či plakat. Na jedné straně je nebezpečí ještě vyšších schodků a pravděpodobně zhoršení nízkých důchodů, neboť systém nijak neřeší, co s lidmi, kteří pracovat nebudou či budou pracovat tak málo, že si nevytvoří dostatečné "zdánlivé úspory". Na druhé straně jsou možné pozitivní dopady na trh práce a odstranění problému zvyšování věku pro odchod do důchodu.
Za této situace by opatrnost velela před přechodem na systém NDC varovat. Nicméně, optimista může argumentovat, že systém má ještě jednu výhodu. Zavedení účtů a informování lidí o tom, jak moc odvádějí a jak málo dostávají zpět, zviditelní zoufalou neefektivnost důchodového systému. Důchodový systém je u nás v problému především kvůli dramatické změně demografických poměrů a žádný účetní trik se "zdánlivými" účty tento fakt nezmění. Abychom zachovali naději na slušné důchody i v budoucnosti, musíme dostat do systému nové peníze. Protože zvyšovat daně a odvody by bylo kontraproduktivní, jako nejrozumnější varianta se jeví soukromé financování důchodů.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK.
Poznámka: tento článek je aktualizovanou verzí toho, který vyšel v únoru t.r. v deníku MfD.