Letošní léto by mohlo být pro ekonomy poměrně poklidné. V EU a USA se dostavila nová vlna optimismu ohledně oživení hospodářského růstu. Diskuse o deflaci ztrácí na zajímavosti. Útoky na pakt stability byly prozatím odraženy. Ceny ropy se stabilizovaly. A přesto mají ekonomové plné ruce (nebo hlavy) práce. Shodou okolností je téma napříč světem stejné. Stránky analýz, odborných časopisů a denního tisku plní pojmy jako schodky, fiskální politika, rozpočtové škrty a daně. Česká scéna v tomto ohledu rozhodně nezaostává. Již půl roku se projednává návrh rozpočtové reformy vypracovaný ministerstvem financí a nyní se konečně dostal do rukou poslanců. Před několika dny představila svou vizi nápravy veřejných rozpočtů také Občanská demokratická strana. Nabízí se srovnání budoucnosti načrtnuté stranami z odlišných částí politické spektra. Možnosti komparace se prozatím omezují jen na základní teze. Návrhy ODS prozatím čítají pouze 10 stran, zatímco vládní reforma je rozpracována v několikanásobně větším prostoru.
Základní rozdíl mezi oběma verzemi rozpočtové reformy vyplývá z rozdílného ekonomického paradigmatu. Zatímco vládní návrh neopouští tradiční keynesiánské schéma, modrá šance je postavena na lafferovské ekonomii strany nabídky. Dokladem je rozdílný vývoj daňové kvóty. Vládní návrh počítá s tím, že se podíl daní na HDP (bez pojistného na sociální a zdravotní pojištění) udrží i v roce 2006 nad 22%. Konkurenční návrh ODS předpokládá ve stejném okamžiku daňovou kvótu pod 19% a do roku 2010 pokles až na 17,5%. Inspirace politikou Ronalda Reagana, ale i současné vlády USA, je zřejmá.
První pohled vede k cílům rozpočtových reforem. V tomto ohledu se ODS poučila z kritiky vládního návrhu. Zatímco oči vládní reformy hledí jen do roku 2006, kde vidí schodek veřejných rozpočtů ve výši 4,0% HDP, modrá šance ODS směřuje k vyrovnané bilanci v letech 2009-2010. Navíc ambice modré šance usilují o snížení schodku k tříprocentní maastrichtské hranici už v roce 2006, což by mělo usnadnit rozhodování o přijetí eura v podobném termínu, o němž uvažují naši středoevropští sousedé. Kromě rozpočtového schodku bude ovšem záležet také na jmenovateli klíčového poměru (viz dále).
Soupis jednotlivých opatření obou návrhů ukazuje, že obě strany se vyhýbají některým klíčovým oblastem. Vládní návrh neobsahuje podstatnější změny v sociální politice, zdravotnictví a důchodovém systému. Modrá šance mlčí o platech ve veřejném sektoru, stavebním spoření a jen zlehka a neurčitě se dotýká zdravotnictví. Naopak do základních tezí reformy veřejných rozpočtů se ODS podařilo propašovat deregulaci nájemného a racionalizaci legislativy, jež s rozpočtovou reformou přímo nesouvisí.
Důležitý rozdíl je v důrazu na střednědobé a dlouhodobé hledisko. Vládní návrh je zaměřen spíše na střednědobou konsolidaci a nechává otevřený prostor pro systémové změny, jež by vedly k dlouhodobé stabilizaci veřejných rozpočtů. Modrá šance ODS se opírá především o podporu růstu potenciálu ekonomiky, což může být záležitostí několika let.
Revoluční myšlenkou obsaženou v návrhu ODS je negativní daň. Zavedení rovné daně doplněné o negativní daň představuje řešení daňové a sociální politiky v jednom. ODS se navíc nevzdává diskuse o rovné (paušální) sociální dávce. Jednoznačným přínosem obou variant negativní daně je administrativní jednoduchost. Současný systém používá pro druhotné přerozdělení důchodů dva kanály - finanční úřady pro výběr daní, správu sociálního zabezpečení a úřady práce pro rozdělování důchodů a dávek. Pokud by sociální dávky nahradila negativní daň, mohly by veškerou agendu obstarávat jen finanční úřady. Nevýhodou je určité omezení možností sociální politiky. Jednotné nezdanitelné minimum či plošná sociální dávka, alespoň v té podobě, jak byla prezentována, například neumožňuje zvýhodnit rodiny s dětmi nebo péči o tělesně postižené. Kromě představy o správném přerozdělování prostředků by mělo nastavení parametrů zohlednit dosažení příznivé rozpočtové situace a motivace k práci a podnikání. Změnu by mohly ulehčit škrty na straně výdajů či zvýšení sazeb nepřímých daní. Obě možnosti ovšem kompenzují pozitivní fiskální impuls v podobě nižších přímých daní.
Krátkodobě může vést výrazné snížení sazeb přímých daní k eskalaci rozpočtových problémů. Modrá šance s tím částečně počítá. V odhadu schodku veřejných rozpočtů na příští rok vládní návrh počítá s 5,5% HDP, modrá šance s 6,7% HDP. V dalších letech by se situace měla obrátit díky silnému pozitivnímu impulsu v podobě nízkých přímých daní. Prognózy růstu HDP v materiálu ODS jsou vskutku štědré: v letech 2005 až 2010 by se měl roční růst HDP pohybovat mezi 5,0 a 7,5%. Pokud by se tyto značně optimistické odhady nenaplnily, mohlo by se po několik let dařit veřejným rozpočtům hůře než v případě realizace vládního návrhu reformy. Bohužel tyto roky by mohly být klíčové v případě aspirace na vstup do Hospodářské a měnové unie. Kritici ekonomie strany nabídky označili podobně optimistická očekávání prezentovaná týmem amerického prezidenta Ronalda Reagana za „voodoo economics“ (George Bush starší), případně „fad economics“ (Gregory Mankiw), což lze přeložit jako „módní ekonomii“. Kritika nešetří ani daňové škrty současného amerického prezidenta. George Akerlof, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, označil zadlužování země, k němuž povede snížení daní, za drancování země a šel až tak daleko, že varoval před státním bankrotem. Profesor Kalifornské ekonomie se tak rozvášnil, že vládu George Bushe mladšího označil za nejhorší vládu v historii USA a usoudil, že nastal čas pro protesty a občanskou neposlušnost. Zajímavé je, že George Bush mladší čaruje „voodoo economics“, kterou kritizoval jeho otec.
V širším pojetí by fiskální reforma měla obsahovat stabilizaci důchodového systému. Oba tábory navrhují parametrické změny současného, průběžně financovaného systému. ODS jde ovšem dále a navrhuje doplnit systém o vytváření soukromých úspor. Už v roce 1965 ukázal americký ekonom Peter Diamond, že je výhodnější zvýšit vlastní úspory na penzi na úkor mezigenerační solidarity, pokud je reálný výnos na finančních trzích vyšší než součet temp hospodářské růstu a růstu populace. Rozhodnutí tedy záleží na odhadech těchto parametrů. Tomuto tématu se věnovaly některé naše předchozí analýzy (
Nepříznivá důchodová aritmetika: kdo si neuspoří, půjde do důchodu v 70 letech a
Důchody zachráněny … ale jen do roku 2009 ).
Obě vize obsahují řadu dalších zajímavých a důležitých návrhů. Za všechny jmenujme například myšlenku fiskálního cílení ve vládním návrhu či automatické přizpůsobování výdajů příjmům v návrhu ODS. Důležitější než srovnávání obou reformních návrhů, je ovšem skutečnost, že po letech planého varování domácích ekonomů a mezinárodních institucí se problému veřejných rozpočtů dostává patřičné pozornosti také na parlamentní půdě.
David Marek