V předchozí analýze jsme se pokusili ukázat, s jakými problémy se potýká německá ekonomika. Nejvážnější problémy jsou strukturální povahy a jejich náprava bude vyžadovat důkladné strukturální reformy německého trhu práce, či systému sociálního zabezpečení (komentář naleznete
ZDE). Nicméně, německé potíže mají ještě jeden zdroj: omezení nezávislosti makroekonomické politiky. Fiskální politika Německa je omezena Paktem stability a růstu, který znemožňuje (z dobrých důvodů) zvyšovat schodek veřejných rozpočtů nad hranici 3% HDP. Měnová politika Německa je pak určována Evropskou centrální bankou, která bere v potaz všech 12 zemí eurozóny, což dnes znamená, že pro potřeby německé ekonomiky je měnová politika zřejmě příliš přísná.
Samotný fakt, že je to právě Německo, které trpí důsledky opatření, které Evropská unie přijala především na naléhání německých politiků, je paradoxní. Ještě paradoxnější může být myšlenka, že je to právě Německo, tradiční bašta „tvrdé marky“, které by potřebovalo, aby její měna oslabovala. Německo však sdílí evropskou měnu euro, a to za poslední rok naopak posílilo vůči dolaru téměř o 30% a usídlilo se výrazně nad hranicí 1,10 USD/EUR. Předpovídat vývoj směnných kurzů je prakticky beznadějné, ale nezdá se, že by se dalo očekávat oslabování eura vůči dolaru pod tuto úroveň.
Německá ekonomika tedy stojí před nezáviděníhodným dilematem: strukturální reformy jsou nutné, nicméně povedou ke zlepšení situace až ve střednědobém horizontu. Pro okamžité zlepšení situace nemá však vláda v ruce prakticky žádné nástroje.
Zajímavou možností, kombinující krátkodobý i dlouhodobý efekt je tzv. simulace vnitřní devalvace měny. Německá vláda by mohla snížit náklady na německou pracovní sílu snížením zdanění práce. Například snížení zdanění práce o 10 procentních bodů by vlastně vedlo k snížení nákladů na německou pracovní sílu, a tedy ke zlepšení konkurenceschopnosti německých firem. Nicméně financování tak masivního snížení daní by bylo velmi obtížné. Německá vláda by zřejmě musela snížit výdaje i zvýšit nějaké jiné daně, například daň z přidané hodnoty (VAT).
Ačkoliv jde o poměrně obtížný manévr (změny daňových sazeb podléhají schvalování v parlamentu), řada zemí podobný manévr uskutečnila, například Švédsko, a makroekonomická situace se vždy výrazně zlepšila. Je však nutné počítat s dvěma faktory. Za prvé, většinou trvá delší dobu, než se projeví positivní efekty této „vnitřní devalvace“ a je otázka, zda německá vláda má tolik času. Za druhé, sebedokonalejší načasování vnitřní devalvace nenahradí provedení skutečně hlubokých strukturálních reforem, které německá ekonomika potřebuje,
Ukazuje se tedy, že omezení nezávislosti makroekonomické politiky v rámci eurozóny není absolutní, prosazování „národních“ zájmů pouze vyžaduje sofistikovanější postupy. A také se ukazuje, že vnější tlak eurozóny, tj. vyloučení standardních „neoklasických řešení“ typu devalvace jen zvyšuje tlak na skutečně fundamentální reformy. A to je jistě pozitivní vývoj, i když pro německé voliče to tak na první pohled nevypadá...
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK