Nejmladší světová centrální banka, ECB, existuje od roku 1999 a jde o instituci unikátní, s výrazným vymezením pravomocí a s mimořádně silnou nezávislostí. ECB je přitom stále ještě institucí "bez historie", tj. i bez dlouholeté tradice, která by umožnila udržovat daný směr politiky bez ohledu na krátkodobé vlivy. Fungování ECB do značné míry formuje názory evropské veřejnosti i politické elity na uspořádání měnové politiky, kdy je její výkon striktně oddělen od politické moci. Ekonomové takové uspořádání dlouho prosazovali, poukazujíc především na tendenci politicky utvářených vlád podléhat krátkodobým zájmům. To vedlo v 70. letech minulého století k explozi inflace v západní Evropě i v USA.
Jde tedy o zajímavý experiment, který do značné míry ovlivní nejen ekonomiku EU, ale bude mít vliv i na vývoj v České republice, která usiluje o vstup do EU. Uspořádání centrální banky v EU však má kromě ekonomických dopadů i souvislosti mnohem širší. Je, například, správné svěřovat tak významnou pravomoc, jakou je vydávání peněz, instituci, která nepodléhá demokratickým volbám? Jaká je "optimální" úroveň nezávislosti centrální banky? Všechny tyto otázky padají i u nás a je tedy vhodné zamyslet se nad založením ECB i v těchto širších souvislostech.
Ekonomické otázky související s jednotnou evropskou měnou nejsou ani zdaleka vyřešené. Stále není jasné, jak bude EMU schopná reagovat na nerovnoměrný vývoj jednotlivých členských zemí či na výraznější ekonomickou recesi.. Poslední dva roky jasně ukazují, že ECB je mnohem opatrnější ve své politice než americká centrální banka Fed. Letos například Američané snížili sazby již devětkrát, celkem o 4 procentní body (ze 6,50% začátkem roku na 2,50% nyní). ECB sice začínala z mnohem nižší úrovně (sazby byly začátkem roku v eurozóně jen 4,50%), nicméně byla mnohem opatrnější a sazby snížila jen o 0,75% na současnou úroveň 3,75%. Hlavním důvodem této opatrnosti je soustředění evropských bankéřů na jejich inflační cíl, který stanoví, že ceny by v eurozóně neměly růst o více než 2% ročně (nyní je tento růst 2,5%). Americký Fed žádný takovýto kvantitativní cíl nemá a má proto ve svém rozhodování větší volnost.
Stejně tak zůstává otevřená otázka veřejných rozpočtů a tzv. Paktu stability, který zakazuje pod hrozbou vysokých pokut deficit státního rozpočtu vyšší než 3% HDP. Tento limit platil i pro vstup do euro-zóny a vlády řady zemí byly ochotné realizovat velké rozpočtové škrty, aby se kvalifikovaly pro EMU. V rámci samotné měnové unie však již nejsou vytvořeny žádné mechanismy, které by mohly účinně řešit případné vyšší schodky, kromě prohibitivních "pokut," které by však situaci spíše zhoršovaly.
Konečně, velmi zajímavé je postavení Evropské centrální banky, její nezávislost a její role ve formulování celoevropské hospodářské politiky. Dnes se ECB profiluje jako naprosto nezávislá instituce, která nijak nepodléhá vlivu politiků. Výzvy politiků na snížení sazeb doposud spíše posilovaly odpor ECB, protože se obávala, že snížení by bylo vnímáno jako její "ústupek" či dokonce "porážka." Jen v několika posledních dnech ke snížení sazeb vyzvali německý kancléř Schröder, francouzský ministr financí Fabious či belgický ministr financí Reynders. Ti všichni naléhají na ECB aby snížila sazby a podpořila tak ochabující růst v EU. Hlavní argument politiků je ten, že vlády mají omezené možnosti reagovat uvolněním rozpočtové politiky, protože velikost schodku je omezena patem stability a růstu a že hlavní roli tak musí sehrát měnová politika.
Vzájemná nedůvěra mezi vládami a centrální bankou je ovšem evidentně neefektivní. Dnes si již všichni politici i ekonomové uvědomují, že evropská ekonomika není úplně v pořádku, především proto, že nezaměstnanost se v EU dlouhodobě drží nad úrovní 10%. Názory na řešení této se však mezi většinou vlád v EU a ECB velmi liší. Některé vlády "tlačí" ECB ke snižování sazeb a hrozí, že pokud ECB nevyhoví tomuto tlaku, budou muset přistoupit ke zvýšení veřejných výdajů a k vyššímu zadlužení. ECB se brání politickému tlaku, zaměřuje se jen na kontrolu inflace a odmítá zodpovědnost za hospodářský růst. Podle ECB je růst otázkou správné ekonomické politiky vlád a záleží spíše na reformě sociálního systému a na snižování veřejných výdajů a daní.
Obě strany sporu mají část pravdy, díky svým rozdílným názorům však mohou dospět k nejhorší myslitelné kombinaci hospodářské politiky: vysokému rozpočtovému schodku, žádným nebo minimálním strukturálním reformám ze strany vlády a k relativně vysokým úrokovým sazbám ze strany ECB. Nic na tom nemění skutečnost, že ECB je pravděpodobně blíže pravdě - úrokové sazby jsou v Evropě nejnižší v historii a vysoká nezaměstnanost je skutečně spíše důsledkem příliš štědrého sociálního systému a přemnoženým pravidlům, svazujícím podnikatele. "Ideální" kombinací hospodářské politiky pro celou Evropskou unii by byl právě opačný "mix": radikální reforma trhu práce a sociálního systému, doprovázená opatrným uvolněním měnové politiky. Uvolněné strukturální bariéry by umožnily oživit poněkud ospalou evropskou ekonomiku a pomohly by vytvářet nová pracovní místa. Vyšší konkurence by zároveň vytvářela tlak na nižší ceny a ECB by bez obav mohla snížit svoje úrokové sazby. Tím by Evropa získala mix hospodářské politiky, který výrazně pomohl Spojeným státům, které v 80. letech také procházely obtížným obdobím, ale které ho dokázaly překonat.
(Ondřej Schneider)