Profesor Erich Streissler minulý týden v rozhovoru pro Der Standard vybočil z dlouhé řady povrchních mediálních komentářů a upozornil na několik zajímavých faktů. Poukázal mimo jiné na to, že na rozdíl od recesí minulých desetiletí nejsou Spojené státy nyní věřiteli, ale převážně dlužníky, zatímco od roku 2000 se v celém světě víc spoří než investuje. Americké banky tak podle něho přebíraly dvě třetiny až tři čtvrtiny světových finančních přebytků ve formě úspor.
Dovolím si uvedené krátce rozvést. Co s oněmi úsporami banky udělaly víme všichni. Vidíme tak v praxi, co se děje v případě, když lidé chtějí šetřit - investovat, ale není kde vydělat míru návratnosti, která by odpovídala historickým standardům. Tj. standardům „zmlsaných“ investorů, odchovaných .com trhem, mírně plácnutých přes prsty v období na přelomu století a poté opět krmenými relativně vysokými zisky. Konflikt mezi přáním a realitou – mezi touhou na svých úsporách vydělávat velké zhodnocení a faktem, že reálně k dispozici není, pak v praxi nevede ke zmenšení očekávaní a nalezení rovnováhy na nižších mírách návratností (např. menších nárůstech cen akcií). Vede k vytvoření zisků virtuálních – neustále se opakující téma od dob tulipánové bubliny (a kdo ví, zda ne dříve). Příliš mnoho peněz již nějakou dobu honí příliš málo příležitostí – dochází k tzv. honbě za výnosem. V ní nejde o vědomé postoupení vyššího rizika (reflektované v poklesu rizikových prémií), ale o jeho ignoranci (reflektované v nesprávném ocenění aktiv) při investicích do pochybných aktiv (nyní hypoték).
Pokles investičních příležitostí na akciovém trhu je pak dle mého názoru do značné míry přímým odrazem saturace spotřebitelských trhů v rozvinutých ekonomikách. Ekonomická teorie i naprostá většina praktiků alespoň implicitně počítá s tím, že potřeby jsou nekonečné, tudíž nepředstavují limit pro výrobu a růst produkce. Odpověď na tuto nekonečnost potřeb je ale „ano i ne“. Narůstající význam onoho „ne“ můžeme denně vidět na zoufalých marketingových počinech typu fialových krav na alpských stráních. A toto „ne“ se bude stále více projevovat i na takových místech, jako je akciový trh. Nelze si např. myslet, že zatímco v televizi sledujeme reklamy na holící strojky o patnácti břitech, akcie firem, které je vyrábějí, poletí ročně nahoru desítky procent.
Dalším faktorem, který v budoucnu omezí celkovou návratnost investic, bude jednoznačně to, že budeme stále zvýšenou měrou platit plnou cenu toho, co spotřebováváme – tj. včetně znečištění (to samozřejmě nic neříká o celkovém, jednoznačně pozitivním, efektu na kvalitu života).
Dočasnou záchranu vysokých návratností v globálním měřítku většinou neposkytují, alespoň zatím, ani rozvíjející se ekonomiky. Jejich návratnost investic by teoreticky měla být vysoká, protože tam je neuspokojená poptávka i po základních produktech. Není zde ale prostředí, které by umožnilo efektivní realizaci investic.
Fialové krávy tak nadále budou pro investory připomínkou toho, že od akcií nelze dlouhodobě čekat velmi mnoho. Tak si občas vytvoříme nějakou bublinu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.