Představte si autobus, který sjel do příkopu ze silnice bez svodidel. Co způsobilo nehodu? Někdo by mohl tvrdit, že k nehodě by nedošlo, kdyby silnice měla dostatečně silná svodidla. Jiný by mohl tvrdit, že nehodu způsobil řidič, který nebyl dostatečně opatrný. A nedá se říct, že by na každém z těchto tvrzení nebylo něco pravdy. To připojuje ekonom Scott Sumner ke své úvaze o fungování fiskální a monetární politiky a na ní se dnes s pár komentáři podíváme.
Ekonom si klade v posledních letech docela populární otázku: Byla inflace v letech 2021–2022 způsobena nadměrnou fiskální stimulací, nebo neschopností Fedu kompenzovat tuto stimulaci vhodnou měnovou politikou? Svou odpověď začíná vzpomínkou na rok 2013: Fiskální stimulace z let 2020–2021 měla tehdy takový inflační dopad, jaký předpovídaly keynesiánské modely. Ale fiskální úsporná opatření z roku 2013 neměla takový kontrakční dopad, jaký předpovídaly tytéž modely. Fed totiž podle ekonoma kompenzoval dopad těchto úsporných opatření uvolněním monetární politiky a ekonomika tak nezpomalila. Naopak fiskální stimulace v letech 2020–2021 proběhla v prostředí, kde byl rychlejší růst nominálního HDP všeobecně považován za žádoucí. A to i ze strany Fedu.
Dopad fiskální politiky tak bude záviset na celkovém „duchu doby“. Tedy celkovém postoji tvůrců měnové i fiskální politiky. Pokud například Fed nepovažuje rychlejší růst za žádoucí, bude do značné míry kompenzovat dopad expanzivní fiskální politiky. A naopak. Mimo jiné tak vliv ducha doby znamená, že historické studie korelací mezi fiskální politikou a inflací nebudou mít spolehlivé výsledky. A nemá také například smysl srovnávat fiskální stimulaci z let 2020–2021 s tím, kdyby podobná stimulace proběhla dnes. Dnešní Fed by totiž s mnohem větší pravděpodobností kompenzoval dopad větších rozpočtových deficitů utaženější monetární politikou. A výsledky by byly úplně jiné.
Pan Sumner podle svých slov tíhne k pohledu, podle kterého v ekonomice vládne monetární dominance. Tedy to, co nakonec udělá centrální banka (dodávám, že ducha doby tak ale podle tohoto pohledu určuje v USA Fed). Pan Sumner poukazuje i na to, že „zvolení Reagana bylo zdaleka největším pozitivním fiskálním šokem, dvakrát větším než byl ten za prvního funkčního období Trumpa“. A přesto během Reaganovy vlády „proběhla největší dezinflace v mém životě“, uvádí Sumner. Rozpočtové deficity se přitom v 80. letech prudce zvýšily v důsledku kombinace mnohem vyšších vojenských výdajů a výrazně nižších daňových sazeb.
Vysvětlení uvedeného jevu je jednoduché; Reaganova fiskální expanze byla více než vyvážena mnohem přísnější měnovou politikou. Ta snížila inflaci z dvouciferných hodnot z let 1979-81 na přibližně 4 % v letech 1982-89. Jakýkoli (nežádoucí) dopad fiskální politiky (na straně poptávky) na inflaci by tak byl v současném systému důsledkem toho, že Fed by řádně neplnil svou funkci. To znamená, že jakýkoli model ukazující, jak fiskální politika ovlivňuje inflaci, bude implicitně modelem selhání měnové politiky, tvrdí ekonom. Mými slovy: Pokud fiskální politika koreluje s inflací, ve skutečnosti je tato korelace výsledkem toho, co (ne)dělala centrální banka.
Já také ještě dodám, že takový závěr by neměl být vůbec překvapivý, naopak. Monetární politika by v systému cílení inflace měla reagovat na šoky, které mají potenciál posunout inflační trajektorii. Fiskální politika je „jen“ takovým šokem, navíc poptávkovým. Politici si to někdy neuvědomují a explicitně či alespoň implicitně požadují nemožné kombinace: Expanzivní fiskální politiku v době, kdy ekonomika nemá moc volných kapacit a s tím dohromady uvolněnou politiku monetární. Pokud v takové kombinaci dojde k (nepřechodnému) růstu inflace, je to na jedné rovině chyba fiskální politiky. Ale na rovině konečné a hlavní jde o chybu politiky monetární. Protože ta nebyla dostatečně utažena.
V jádru jde o logiku, která upozorňuje i na to, že inflace je v konečném důsledku peněžním jevem. Fiskální šoky jsou jen další šoky a rozhodující slovo má nakonec centrální banka (peníze). To, že často toto slovo nevyužívá, nebo jej jen šeptá, na principu nic nemění. Může totiž sledovat i jiné cíle, včetně zaměstnanosti. I v úvodu zmíněné přirovnání s autobusem v příkopu lze použít pro demonstraci tohoto principu: Různé šoky jsou oněmi svodidly, ale v konečném důsledku jde o to, jak řidič řídil.