Rozhodně se nedá se říci, že by ekonom Nouriel Roubini měnil názory podle toho, jak se mění nálady na trhu. Ve své úvaze zveřejněné minulý týden v FT poukázal na to, že již Joseph Schumpeter tvrdil, že podstata kapitalismu je v kreativní destrukci, která zrodí nové ekonomické struktury na suti struktur původních. Podle něj výsledky zátěžových testů, prováděné v 19-ti největších amerických bankách, mohly tento proces usnadnit – tato příležitost ale byla pravděpodobně zmařena.
Roubini poukazuje na to, že testy, odhadující životaschopnost bank vzhledem k negativním ekonomickým podmínkám, nemají kategorii „neuspěl“, dokonce i když více než 10 z nich potřebuje dodatečný kapitál. Podle něj pak lze učinit závěr, že banky požadující extra kapitál už v podstatě zbankrotovaly – současná ekonomická situace naplňuje předpoklady nejhoršího scénáře testu a banky prý nebudou schopny získat peníze od investorů. Okamžitě tak budou žádat o pomoc vládu.
Znovu se tedy podle něho budeme ptát, jak mají být téměř bankrotující banky udržené při životě, abychom se vyhnuly systémovému riziku. Ale otázka, kterou bychom si měli skutečně položit je: proč udržovat insolventní banky při životě? Není jednoduché jednoznačně odpovědět, měli bychom však najít cesty, jak řídit systémové riziko krachujících bank. V souvislosti s tím Roubini připomíná, že i Schumpeter se nejvíce obával toho, že kreativní destrukce by vedla kapitalismus ke kolapsu zevnitř, protože společnost by nebyla schopna ovládat vzniknuvší chaos. I když je tato obava oprávněná, nedává argument pro to, neustále do systému nalévat další peníze - jen aby bylo možné se vyhnout přirozenému procesu kreativní destrukce, která by zbořila tyto věřitelské instituce. Vláda by tak podle Roubiniho např. měla být schopná se vyhnout zmatku tak, že přesvědčí dlouhodobé věřitele, aby vyměnili svůj dluh za akcie. Jen pokud věřitelé budou nést ztráty, obnoví se správné fungování trhu. Aby se tedy kapitalismus pohnul dopředu, je čas na malou a spořádanou kreativní destrukci.