Profesor ekonomie Alexandre Delaigue v Libération oceňuje Evropskou unii jako projekt, ale uvádí, že občas je zneklidněný jejím fungováním a vývojem. Současná debata doprovázející volby do evropského parlamentu je podle něho pak až neuvěřitelná díky tomu, nakolik je odpojená od současné vážné situace. Uvádí, že hospodářská krize je dnes více evropská, než americká. Evropské ekonomiky jí jsou v průměru více dotčené, než ekonomiky americké. Podle MMF je veliká část špatných aktiv držena v evropských bankách, které teprve začínají mít potíže. Krize zde přichází do mnohem složitějšího kontextu než v USA. Evropské banky jsou nejen příliš velké na to, aby je vlády mohly nechat padnout, ale především příliš velké, aby vlády zvládly najít dostatečné zdroje na jejich záchranu. Země eurozóny nedisponují monetární politikou, která by zeslabila následky krize. Navíc evropské banky jsou ve značné míře vystaveny novým trhům východní Evropy a Latinské Ameriky, dvěma regionům současnou krizí velmi dotčeným.
Vzhledem k tomuto kontextu, k tomu jak EU oznamuje miliony dalších nezaměstnaných, tomu, že nás čekají možná roky stagnace, což možná dokonce ohrožuje existenci eura, byly vládní odpovědi podle profesora doposud dramaticky nedostačující. Různé plány na národní hospodářské oživení mají jen ochránit několik odvětví na úkor zahraničních konkurentů. A vzhledem k situaci národních bank vlády tajně doufají, že to budou jejich banky, které přežijí krizi nejlépe a stanou se zítřejšími šampióny. Je paradoxní, že jediná evropská a navíc nepolitická instituce, která, zdá se, v tomto kontextu funguje, je ECB. Všechny politické instituce, počínaje Evropskou komisí, buď byly během krize mimo události, nebo byly nepotřebné. Delaigue by očekával, že v této souvislosti Komise zorganizuje ekonomickou spolupráci mezi různými zeměmi; že vzhledem k naléhavosti situace se zmírní kritéria přijetí do eurozóny v zemích tam, kde by to pomohlo; či že se aplikují mechanismy podpory v nejvíce poznamenaných evropských zemích. Nic z toho se však nestalo, spíš naopak.
Mohli bychom tedy očekávat, že se evropská debata bude vést kolem těchto ekonomických otázek s cílem zlepšit koordinaci politik a zavést preventivní opatření vzhledem k aktuální krizi. Že když komise nedělá svou práci, strany kandidující do evropských voleb toho využijí a budou vyjadřovat připomínky. To se však podle Delaigua absolutně neděje. Pokud se týče hospodářských politik, nacházíme jen vágní zaříkávadla proti hedge fondům a fiskálním rájům a poptávce po „větší finanční regulaci“. Ale ať už si myslíme o hedge fondech a fiskálních rájích cokoliv, nejsou příčinou krize. Jakým zázrakem by mechanismy-regulace, které krizi vyprodukovaly, mohly být v budoucnosti účinnější? Mohou pomoci vyhnout se krizím příštím, ale nemohou nabídnout nic krizi současné. Žádná z politických stran nemá podle autora co nabídnout, kromě čekání a doufání, že snahy oživení ekonomiky v USA a v Číně udělají své.