Řekové v současnosti vědí, co budoucnost přinese. Víceméně se budou držet svých úsporných opatření. Lze očekávat větší množství pouličních demonstrací, které by mohly vyžadovat o něco více úprav tu a tam, ale nic zásadního. Trhy poskytnou finanční prostředky, i když s velkou prémií ve srovnání se zeměmi, které se nijak výrazně nesnažily znásilnit účetní principy či dosahovat mimořádně vysokých rozpočtových deficitů. A dojde-li na nejhorší, Řecko se může spolehnout na implicitní záruku, o které se ale nikdo neodváží mluvit, že její bohatší a šetrnější spoluobčané z eurozóny jeho pád nedovolí.
Naopak země Angely Merkelové své problémy neřeší a při formulování budoucnosti tápe. Finančně zaměření němečtí představitelé vědí, že mohou nechat Řecko padnout pouze tehdy, pokud se rozhodnou obětovat projekt evropské integrace. Zároveň však vědí, že němečtí voliči nebudou tolerovat pomoc zemi, která podle nich neprošla bolestí restrukturalizace, která v Německu stlačila platy dolů, ale díky níž je německé zboží na světových trzích konkurenceschopné. A ani nedokázala udržet svůj rozpočtový deficit pod 3 %, které stanovil Pakt stability a růstu, na němž stojí smlouva o vytvoření společné měny. Z důvodu uklidnění voličů se od Merkelové ozývají výkřiky typu „žádnou pomoc“, zatímco její kolegové se snaží vymyslet, jak pomoci pod jiným názvem.
Nový způsob pomoci by mohl být potřeba spíše dříve než později, protože je obtížné odhadnout, zdali - nebo kdy - by se trhy dluhopisů mohly obrátit proti Portugalsku či Španělsku, dvěma nejpravděpodobnějším kandidátům na negativní reakci ohledně vlastní fiskální kondice.
Tohle však není jediný neřešený problém Německa. Musí také rozhodnout o míře, s jakou na jednotlivé členy eurozóny uvalí disciplínu založenou v Bruselu. Současná diskuse se plně soustředí na kontrolu marnotratných politik periferních zemí. Ovšem díky novým pravomocím by se bruselští byrokrati mohli obrátit na země, které podle nich neposkytují dostatečný stimul eurozóně. To znamená, že by se mohli pokusit říci Berlínu, aby navýšil svůj deficit a zajistil tak růst celé stagnující oblasti. Německo se svou ostražitostí k inflaci proto musí najít způsob, jak u případů fiskální rozmařilosti umožnit intervenci, aniž by ji ovšem povolila v záležitostech fiskální opatrnosti.
To není všechno. Řecko nemůže vyřešit své problémy, pokud kromě srovnání svých fiskálních záležitostí také nerozvine obory, které by byly konkurenceschopné na světových trzích. Nemá tolik oliv, aby mohlo zaplatit za všechny ty mercedesy a jiné německé zboží, které Řekové dovážejí. V Řecku, Španělsku a jiných „bublinových“ zemích jsou mzdy příliš vysoko a produktivita zase příliš nízko, aby tyto země mohly rozšířit své exporty směrem k hlavním zemím EU i k dalším zemím.
Ve starých dobrých časech drachmy, pesety a liry mohly tyto nekonkurenceschopné země devalvovat své měny, tak jako to udělali Britové (nutno poznamenat, že doposud jen s malým efektem). Ovšem s úrokovými sazbami stanovenými ECB na základě „jedna velikost pro všechny“, Německem dominujícím trhům eurozóny a s eurem, které si i přes malý pokles v nedávných měsících drží svou sílu, je tato cesta uzavřena. Dokonce navrhovaný prodej státem vlastněných aktiv – ne, nejedná se o ostrovy, ani o Akropolis – by situaci zmírnil pouze dočasně.
Problém zhoršuje nechuť německých spotřebitelů utrácet. Pokud se domácí poptávka nezvedne, závisí oživení německé ekonomiky z loňského 5% poklesu HDP především na schopnosti země ještě více zvýšit exporty a obchodní přebytek (největší v Evropě a v porovnání s přebytkem druhého Nizozemí třikrát tak velký) ve výši téměř 140 miliard euro ještě výše. Pro země s obchodními deficity - všechny ty, které se momentálně potýkají s problémy - to jsou špatné zprávy.
Zde je odhad, jak se Německo nakonec postaví k problematice vytvořené vlastní potřebou dostat se z recese vyššími exporty, zatímco umožní problémovým ekonomikám zůstat v eurozóně: Jakoukoliv pomoc zamaskuje udělením záruk německým bankám, které nakoupí řecký a jiný dluh, pokud trhy stanoví nemožně vysoké úrokové sazby; sjedná mechanismus pro přísnější dohled nad zadluženými zeměmi a vyhne se jakékoliv politice, která by vyústila ve znovuotevření Lisabonské smlouvy, jako např. evropská verze MMF, nebo by ohrozila německý exportní stroj.
Autorem článku je Irwin Stelzer, poradce a ředitel ekonomicko-politických studií na Hudson Institute.