Kvůli tomu, co se děje v Řecku a jiných státech Evropy, nyní ECB poskytuje půjčky proti kolaterálu – tedy vládním dluhopisům, jehož kvalita z hlediska rizika určitě není taková, s jakou se původně počítalo. Bezesporu přitom platí, že čím rizikovější se stává moje rozvaha, tím relevantnější jsou úvahy i o mém riziku a případném krachu. Centrální banky z této úvahy ani přes jejich specifickou pozici nelze vyjmout a jak již bylo naznačeno, nebavíme v současné situaci o Zimbabwe, ale o Fedu, BoE, či zmiňované ECB.
První co nás asi napadne je to, že pokud centrální banka realizuje velkou ztrátu, dotiskne si potřebné peníze a vše jede dál. Rychle a nevyhnutelně se tak ale dostáváme k diskusi o tom, zda by v případě velkých ztrát realizovaných centrálními bankami padly hlavní a základní principy jejich fungování – tedy zejména udržování cenové stability. Teoreticky si lze představit spirálu anarchie (bez přehánění), kdy by postupně banky, či vlády „restrukturalizovaly“ své dluhy (za jedno zapůjčené euro/dolar/korunu ... by platily jen zlomek hodnoty), centrální banky by realizovaly ztráty, tiskly by nové peníze na svou rekapitalizaci a obratem by za ně přijímaly/nakupovaly nové vládní dluhopisy; to vše bez ohledu na inflační očekávaní. V takovém scénáři, který je i přes některé mediálně profláknuté věrozvěsty zkázy stále velice nepravděpodobný (neříkám, že nemožný), ale většinu populace již detaily jako je rekapitalizace centrálních bank a stav vládních financí stejně nebudou dlouho zajímat. Centrem jejích aktivit se stane (sebe)zajištění základních životních potřeb – vody, potravin, úkrytu, ohně a bezpečnosti.
Zpět k centrálním bankám. V případě velkých ztrát je druhou a jedinou smysluplnou alternativou rekapitalizace centrální banky ze strany státní pokladny. Samozřejmě zde ihned do očí udeří paradox – subjekt, který by centrální banky do problémů pravděpodobně přímo, či nepřímo přivedl a sám by byl na mizině, by je měl zachraňovat. Pokud zůstaneme u technické stránky věci, stojí za povšimnutí, že v eurozóně je v tomto ohledu situace komplikovaná díky tomu, že neexistuje nastavená vazba mezi jednotlivými zeměmi (jejich ministerstvy financí) a ECB, která by tak v případě rekapitalizace měla asi problémy i technického rázu. Na to nyní poukazuje několik ekonomů (například Willem Buiter, či Richard Baldwin) s tím, že absence jasné rekapitalizační vazby u ECB vede k větší váhavosti ohledně přijímání rizikovějšího kolaterálu a následně k méně efektivnímu kvantitativnímu uvolnění.
Na problém se ale dá dívat přesně opačně. ECB má těžší pozici ohledně případné rekapitalizace, je proto váhavější v přijímání braku do své rozvahy. Dojde proto k menší penetraci tohoto braku do systému, který se tak od něj rychleji vyčistí. Nebo ho naopak do své rozvahy bude stejně ochotně přijímat a nemožnost rekapitalizace ji pak donutí tisknout ještě více. V našich úvahách se tak i zde můžeme pouštět od konzervativního a pohodlného „to se přece nemůže stát“, až po bombastické „já vím, že to krachne“. A nejlepším stále zůstává ono „nečekej nic a buď připraven na vše“.