Vláda (ne)hospodařící jako rodina a americké snahy o snížení obchodních deficitů

Americké chronické obchodní deficity souvisí i s tím, jak hospodaří jejich vláda. Občas přitom v této souvislosti můžeme slyšet, že vlády by měly hospodařit podobně jako rodina, jako domácnost. Jak to s touto „rodinnou“ strategií ale u vlády skutečně je? A jak to souvisí se současným děním a obchodními tenzemi?

Měla by vláda hospodařit jako domácnost? Moje odpověď by byla „ne“ i „ano“. Pokud se třeba kvůli nějakému přechodnému šoku prudce propadá poptávka soukromého sektoru v ekonomice, může být plně namístě, aby tento poptávkový deficit vyplnila vláda. Ideálně pokud jde o dobu, kdy klesne cena úspor a zároveň třeba existují smysluplné vládní investiční projekty (infrastruktura a pod.). Vláda by tak v ideálním případě efektivně plnila proticyklickou roli, bránila by recesi a pomáhala soukromému sektoru.

Během boomu by pak vláda měla ekonomiku naopak brzdit v případě, že se hospodářská aktivita přehřívá. Opět jde o proticyklický postoj, tentokrát na druhé straně. Toto chování je tak přesně opačné, než cyklické chování domácností, popřípadě, firem. V jakém smyslu by se pak vláda měla chovat a hospodařit jako (zodpovědná) rodina? Jednoduše v tom, že napříč cykly, v delším období, by měly finance vlád a jejich být pod kontrolou, ve stavu „objektivně“ považovaném za silný. Tento druhý bod je přitom podmínkou toho prvního. Pokud není naplněn ten druhý, vzdáváme se možnosti popsané v prvním. Což není teorie, ale praxe.

Pokud se podíváme třeba na Spojené státy tak z cyklického hlediska jejich vlády v posledních letech šly úplně jinou cestou. Mám na mysli hojně probírané vysoké rozpočtové deficity v době vysokých inflačních tlaků a ekonomiky operující na potenciálu, či dokonce znatelně nad ním. K tomu se dá uvažovat o tom, že tato „taktika“ vládního hospodaření už má i „strategické“ důsledky – celkově se vládní finance a jejich trend posouvají do oblastí ne zrovna uspokojujících. A to může vést k omezené schopnosti cyklicky reagovat v budoucnu.

Obecně nejhorší je tedy přístup, kdy vlády během boomu vesele utrácí (a to ještě na pochybné programy a projekty), během útlumu pak prudce osekají své výdaje, protože je k tomu nutí trhy a neschopnost získat financování svých výdajů. A celkově se zvyšuje vládní zadlužení a zhoršuje dlouhodobý trend. Ve více nuancích jsme to viděli třeba během krize v eurozóně. A jde o téma relevantní i pro současný vývoj v USA.

Jak to souvisí s obchodními deficity a tenzemi? Americké vlády již nějaký čas bez ohledu na cyklus generují vysoké rozpočtové deficity, zadlužení roste, trend není moc povzbudivý (mimochodem Čína na tom v principu není o moc lépe – viz „Evropa směřuje k rovnováze, USA se budou letos (opět) spoléhat na spotřebitele?“). Američané se přitom snaží řešit své obchodní deficity, které s těmi vládními úzce souvisí. Ty obchodní jsou totiž v principu dány tím, že země více nakupuje, než vyrábí. K čemuž přispívá i vláda popsaným chováním. Pokud by se měla situace udržitelně otočit, USA by musely začít více vyrábět, než nakupovat. Více spořit, méně kupovat. K tomu by výrazně přispěla vláda konsolidací svých financí. Pokud naopak dojde k dalšímu růstu deficitů třeba proto, že se nenaplní sny o pokrytí nižších daní příjmy z cel, efekt bude opačný – tlak na obchodní deficity dál poroste*.

Na závěr připomenu, že věci se dostávají do pohybu na více úrovních – Spojené státy nyní také prochází určitým poklesem důvěry ze strany zahraničních investorů. A pokud by trval a dál oslaboval dolar, půjde o mechanismus přímo tlačící na snížení obchodních deficitů. Dvojnásob by to platilo, pokud by zároveň rostly výnosy dluhopisů a tím rostl tlak na konsolidaci vládních financí. Trhy by tak byly tou pákou, na kterou vláda zatlačila svými kroky, a který nakonec alespoň částečně splní sen o nižších deficitech. Ale ne způsobem, který vláda chtěla.

*Můžeme uvažovat o tom, že současná americká vláda se přes DOGE a podobné aktivity snaží snížit míru plýtvání ve vládním sektoru a tím deficity a dluhy omezit. Jak ale poukazuje třeba pan Gundlach, fakticky jde o velmi malé uspořené částky. Ve srovnání s tím, co je třeba udělat pro stabilizaci vládních financí. A mě by docela zajímalo, jak udržitelná a efektivní tato vlna propouštění a osekávání vládních nákladů vlastně z dlouhodobějšího hlediska bude.

Více z globálních trhů a ekonomiky i na X: @JiriSoustruznik