Jen málo věcí rozděluje ekonomickou profesi tak, jako následující otázka: Jak moc podpoří ekonomickou aktivitu 1 dolar vládních výdajů? Přitom právě tato otázka se stala během jednotlivých fází poslední globální krize velice naléhavou. Zatímco lineární modely indikují, že efekt veřejných výdajů je celkově jen mírný, během specifických období - zejména během finančních a bankovních krizí - může být multiplikátor těchto výdajů veliký. Například výzkum Giancarla Corsettiho ukazuje, že v podmínkách finanční krize může dosáhnout až hodnoty 2.
Při výzkumu velikosti multiplikátoru je klíčové najít velikou exogenní změnu fiskální politiky. Dobrým příkladem byla Itálie na počátku 90. let. V rámci boje proti rozrůstající se moci mafie bylo tehdy možné, aby vláda vyměnila volené místní zástupce státní správy v případě, že u nich bylo podezření na spolupráci s mafií (mezi lety 1990 a 1999 bylo uvolněno 109 místních zástupců). Jednu z prvních věcí, kterou vládou dosazený zmocněnec udělal, bylo přerušení finančních toků do místních investičních projektů. Obnoveny byly až ve chvíli, kdy bylo prokázáno, že firmy, které je prováděly, nejsou spojeny s mafií.
Analýza vývoje v provinciích, ve kterých na základě uvedeného došlo ke změnám výdajů na investice ukazuje, že multiplikátor vládních výdajů se pohybuje mezi 1,4 – 2. Jedná se o hodnoty podobné odhadům, které jsme získali na základě dat z jednotlivých států USA. Závěr je jasný. Utažení a uvolnění fiskální politiky ovlivňuje ekonomickou aktivitu daleko více, než jaká je velikost samotné změny politiky.
Uvedené je výtahem z „What is the size of the multiplier? An estimate one can’t refuse“, autory jsou Antonio Acconcia, Giancarlo Corsetti a Saverio Simonelli.
Zdroj: VOX