Společnost se většinou učí ze svých chyb. Doktoři tak již dnes nepouštějí svým pacientům žilou, nesnažíme se vzlétnout tak, že si přiděláváme křídla ke svým pažím, už se nedomníváme, že otroctví je dobrý nápad. Karel Marx se ale zdá být výjimkou. Jeho známé predikce se nenaplnily, nepřišla diktatura proletariátu. Jeho myšlenky následovali někteří z největších masových vrahů 20. století: Lenin, Stalin, Mao či Pol Pot. Přesto si v každé další generaci nachází své příznivce mezi snílky i tyrany.
Dokonce bychom mohli říci, že Marxovi se dnes vede výjimečně dobře. Globální finanční krize mu přinesla i překvapivé obdivovatele. Oficiální noviny Vatikánu L’Osservatore Romano v roce 2009 vytiskly článek chválící Marxovu diagnózu příjmové nerovnosti. Což je ve světle toho, že tento filozof považoval náboženství za „opium lidstva“, dosti pozoruhodné. Jeho myšlenky jsou populární v Číně i Japonsku, v Brazílii byla za prezidentku zvolena bývalá členka marxistických ozbrojených skupin Dilma Rousseff.
Marxe ale studovalo i mnoho zastánců kapitalismu, například guru „kreativní destrukce“ Joseph Schumpeter. Ten sice uváděl, že se Marx mýlil, ve svých dílech se mu ale věnoval. A některé jeho myšlenky jsou skutečně překvapivě trefné. Jednou z nich je názor, že kapitalismus je vnitřně nestabilní. Stačí se podívat na mediální titulky z Evropy hovořící o možném defaultu Řecka, bankovní pohromě a kolapsu měnové unie, abychom viděli, že měl pravdu. S diagnózou nestability přišel přitom v době, kdy byli ekonomové uchváceni schopností kapitalismu uspokojovat lidské potřeby.
Marxovi dnes věnuje pozornost Nouriel Roubini či George Magnus, který je ekonomickým poradcem Investment Bank. Podle něho „dnešní ekonomika v mnohém připomíná to, co Marx předpovídal“. Očekával například, že firmy budou díky vyšší produktivitě potřebovat stále méně zaměstnanců, což vytvoří armádu nezaměstnaných a její existence bude tlačit dolů mzdy zaměstnaných. S 9% nezaměstnaností v USA a klesajícími příjmy je těžké s tím nesouhlasit. Situace je sice stále velmi vzdálená utrpení, které popisoval Marx, nijak růžová ale také není.
Marx rád kritizoval francouzského ekonoma Jeana-Baptistu Saye, který tvrdil, že trh vždy vyrovná poptávku s nabídkou. Podle Marxe je ale nadprodukce pro kapitalismus typická, protože proletariát nemá dost velký příjem na to, aby si koupil zboží produkované kapitalisty. I s tím je těžké nesouhlasit. Jediným způsobem, jak udržet spotřebu v USA v posledních deseti letech, bylo zvyšování dluhu domácností; po kolapsu trhu s nemovitostmi se dluhová zátěž stala příliš velkou.
To, co ovšem Marx a jeho přívrženci podcenili, je schopnost kapitalismu vyléčit se ze svých nemocí. A to může být jejich hlavní chyba. Nemusela přijít revoluce proletariátu na to, aby bylo dostupné bezplatné vzdělání a zrušena práce dětí v továrnách. Pro všechny podobné sociální reformy stačil osvícený kapitalismus. Nyní opět hrozí, že ten podkope sám sebe. Největší světové banky, které jsou slabé finančně, ale silné politicky, vyvíjejí tlak na dlužníky, aby zachránili své vlastní rozvahy. Bolest spojenou s hledáním nové rovnováhy v globální ekonomice se snaží přesunout na dlužníky i země věřitelské, jako je Čína a Německo. I přesto, že příliš velký tlak hrozí vyvoláním ekonomické a finanční pohromy.
Je tedy čas na další dávku osvícení. V minulosti kapitalismu posloužili John Maynard Keynes a Hyman P. Minsky, kteří poukázali na tendenci směřovat ke krizím a navrhli způsoby, jak to zlepšit. Čím dříve pochopíme, že čelíme krizi, která přichází jednou za život, tím lépe budeme schopni se z ní dostat. Marx nám v tom může pomoci tím, co bylo na jeho názorech pravdivé.
(Zdroj: Businessweek)