Není to tak dávno, co vedení eurozóny tvrdilo, že Řecko by mělo a je schopno udržet své členství v unii a splatit plně své dluhy. Nyní padá z útesu Itálie a je těžké si představit, jak by euro vůbec mohlo přežít. A jako pokaždé, když udeří nějaká pohroma, objeví se hromada ideologů, kteří tvrdí, že to jen potvrzuje jejich názory. Je tak čas na vyvracení mýtů.
Pokus o vytvoření společné evropské měny byl oslavován ze strany americké pravice, která to viděla jako druhé nejlepší řešení po znovuzavedení zlatého standardu. Podobně se radovala britská levice, která to považovala za velký krok směrem k sociálně-demokratické Evropě. Pochybovali naopak američtí liberálové. Ti se obávali toho, co se stane, když jednotlivé země nebudou schopny používat svou fiskální a monetární politiku pro boj s recesí. A jaké je z celého projektu poučení?
Slýchám dva druhy názorů a oba jsou mylné. První z nich říká, že problémy Evropy ukazují na to, že celý systém sociálního státu znamená neúspěch. Druhý říká, že krize eurozóny dokazuje nutnost utahování fiskální politiky ve Spojených státech. Fakta ale ukazují, že evropské země sice mají štědřejší sociální podporu a vyšší vládní výdaje, než je tomu v USA. Nicméně země, které v současnosti procházejí krizí, nemají větší stát blahobytu než země, kterým se daří dobře. Pokud je tu vůbec nějaký vztah, tak opačný. Například Švédsko je nyní hvězdou a jednou z mála zemí, jejíž HDP leží výše než před krizí. Krize v Evropě tak neříká nic o udržitelnosti státu blahobytu.
A co utahování opasků v době, kdy se ekonomika potácí v depresi? Zaprvé, pohled po celém světě ukazuje, že výši výnosů vládních dluhopisů neurčuje výše vládního dluhu, ale schopnost vlády půjčovat si v domácí měně. Japonsko je mnohem zadluženější než Itálie, ale výnosy jeho dlouhodobých dluhopisů jsou asi 1 %, zatímco u italských obligací činí 7 %. Fiskální výhled Británie vypadá hůře, než je tomu u Španělska, ale Británie si půjčuje za sazbu mírně překračující 2 %, zatímco Španělsko za téměř 6 %.
Ukazuje se, že Španělsko a Itálie tím, že přijaly euro, ze sebe v podstatě udělaly zemi třetího světa, která si musí půjčovat v jiné než domácí měně. A to znamená ztrátu flexibility a zejména schopnosti tisknout peníze v případě nebezpečí. Tyto země jsou naopak vystaveny problémům na trhu s financemi, kterým země s vlastní měnou nečelí. Spojené státy, které si půjčují v dolarech, tento problém nemají.
Vědomi si musíme být i toho, že úsporné programy jsou neúspěšné všude, kde je zkoušeli. Žádná země s vysokým dluhem nebyla schopna díky nim obnovit důvěru finančních trhů. Například Irsko je vzorovým příkladem země, která vyhověla evropským požadavkům a implementovala přísný úsporný program, který zvýšil její nezaměstnanost na 14 %. Výnosy z jeho dluhopisů se ale stále drží nad 8 %, což je více než u Itálie.
Poučení je následující: Vyvarujte se ideologů, kteří chtějí zneužít evropské krize ve svůj prospěch. Pokud jim budeme naslouchat, vytvoříme si vlastní problémy, které budou rozdílné než ty evropské, ale stejně tíživé. A možná i více.
Autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYTimes)