Ve světové ekonomice se objevují trendy, které postupně eliminují globální nerovnováhy. Dojde tak k odstranění externího deficitu Spojených států na straně jedné a externích přebytků rozvíjejících se zemí (tedy zejména Číny) a Japonska na straně druhé. Zmíněné trendy zahrnují postupnou energetickou nezávislost a reindustrializaci Spojených států, stimulaci domácí poptávky v rozvíjejících se zemích a zejména v Číně, úbytek produkční kapacity v Japonsku a zvýšené domácí výdaje v zemích vyvážejících ropu.
Co by stalo, kdyby se bilance běžných účtů USA, Asie, zemí vyvážejících ropu a Evropy dostaly do rovnováhy? Zmizelo by dlouhodobé oslabování dolaru a zpomalil by růst globální nabídky peněz, protože by bylo ukončeno hromadění zahraničních měnových rezerv. Výsledkem by byla větší finanční stabilita a eliminace bublin na trzích s aktivy. Sazby by se dostaly do skutečného rovnovážného stavu. Globální růst by uvedené změny postihnout nijak nemusely. Ve Spojených státech by rostla míra úspor a v rozvíjejících se ekonomikách a zemích vyvážejících ropu by tato míra klesala. Celkově by tak nemuselo dojít ke změně globální míry úspor.
Z prvního grafu je patrné, že rychlý růst domácí poptávky v rozvíjejících se zemích spojený s jejím pomalým růstem v zemích OECD vyvolává postupný pokles obchodních přebytků rozvíjejících se zemí. Velmi znatelný je tento vývoj zejména v Číně (v grafu přerušovaně):
Druhý graf ukazuje, jak vysoký je rozdíl v růstu domácí poptávky v rozvíjejících se ekonomikách mimo Čínu (fialově) a v Číně (šedě) na straně jedné a Spojenými státy, EU a Japonskem na straně druhé:
Rychlý růst poptávky v rozvíjejících se ekonomikách podporuje zejména vysoké tempo růstu mezd a expanzivní monetární politika se sazbami nastavenými nízko relativně k růstu.
(Zdroj: Natixis)