Představují sluneční, větrné a další alternativní energie zázračné řešení problémů, které máme s životním prostředím a nedostatkem energií? Ozzie Zehner ve své knize Zelené iluze tvrdí, že zelená energie čelí mnoha omezením na straně technologií, ekonomiky a životního prostředí. A bez vhodného rámce ekonomické politiky může nadělat více škody než užitku.
Zehner poukazuje na to, že emise uhlíku nejsou jediným znečištěním, na které bychom se měli zaměřit. Pokud vezmeme v úvahu toxický odpad spojený s výrobou solárních panelů, hluk větrných elektráren či změny ve využití půdy při pěstování biopaliv, zjistíme, že externality alternativních zdrojů energie mohou někdy více než vyvážit jejich přínos. Solární a větrné elektrárny fungují dobře jako doplňkové zdroje. Růst jejich produkce na úroveň 20 % celkového energetického mixu ale vyvolává problémy s přenosovou soustavou. Náklady na její přebudování pak cenu alternativních zdrojů znatelně zvyšují. Jejich výkon bychom pak neměli posuzovat podle ideálních podmínek. V reálu totiž bývá jejich provoz dražší.
Zehner zdůrazňuje, že není zaměřen proti ochraně životního prostředí, jen se ptá na věci, které jsou běžně opomíjeny. Jeho argumenty ve mně ale vzbudily pochyby ve chvíli, kdy tvrdil, že vlastníci malých fotovoltanických systémů jsou jejich funkcí opakovaně zklamáni. Sám mám systém o výkonu 6 kW, po pěti letech provozu činí náklady na jeho údržbu nulu a vyrobil více energie, než jeho dodavatel sliboval. Jde samozřejmě o pouhý jeden vzorek, začal jsem ale kvůli němu být ke kritice alternativních zdrojů opatrnější. Na pointě Zehnerovy knihy to ale nic nemění: Je mnoho způsobů, jak vyrábět energii bez využití fosilních paliv, žádný z nich však není úplně čistý a není ani levný. V nejlepším případě jsou o něco čistší než jejich alternativy z řady fosilních paliv.
Podle Zehnera se současná energetická politika v USA mýlí v tom smyslu, že vytváří efekt bumerangu. Alternativní zdroje energie totiž zvyšují celkovou nabídku energie a tím tlačí ceny dolů. To zvyšuje poptávku a celý proces tak začíná znovu. Řešením by byla cenová politika, která by podporovala úspory energií, a tím by tento bumerang zastavila. Bohužel však chybí detailní návrhy.
Zehner dokonce rozvíjí úvahy o tom, že „neudržitelná spotřeba energie je odrazem špatných sociálních podmínek“. Budoucí environmentalisté se tak podle něho budou namísto slunečních či jaderných elektráren zaměřovat hlavně na témata jako jsou práva žen, výdaje na zbrojení, zdravotní péče či rozdíly v příjmech a bohatství. Tento vztah ale podle mě nemusí být tak přímý, jak Zehner naznačuje. Proč bychom se například měli domnívat, že větší rozdíly v bohatství sníží emise skleníkových plynů? Víme třeba, že domácnosti s nižšími příjmy dávají větší část svých příjmů na spotřební zboží a na energie. Větší rovnost při dané úrovni příjmů by tak měla znečištění zvyšovat. Domácnosti s vyššími příjmy zase více spoří. Takže bychom mohli tvrdit, že následné vyšší investice by vedly k vyššímu růstu a také k vyššímu znečištění. Vztah mezi příjmy a znečištěním tedy není ani zdaleka tak jednoduchý, jak tvrdí Zehner.
Podobně můžeme uvažovat o právech žen. Zehner tvrdí, že i zde je vztah jednoduchý: Větší práva žen vedou k menšímu růstu populace a ten k čistšímu životnímu prostředí. Je to ale vždy pravda? Je pravděpodobné, že kdyby ženy v Afghánistánu měly více svobody, měly by méně dětí. Ale co například Čína? Z toho, co vím, by tam větší práva žen zvedla porodnost. Navíc není ani jasný vztah mezi růstem populace a znečištěním prostředí. Jak ale bylo naznačeno, Zehner správně poukazuje na fakt, že ani nejlepší zdroje alternativní energie nejsou tak zelené, jak se někdy tvrdí. Má pravdu i v tom, že úspory musí být součástí každé energetické strategie a ceny musí nutit znečišťovatele k tomu, aby platili za škody, které činí.
(Zdroj: EconoMonitor, Ed Dolan)