Minulý měsíc se během několika hodin od znovuzvolení prezidenta USA Baracka Obamy uchytilo pevné přesvědčení, že k zisku vítězství mu pomohla drtivá podpora hispánských voličů. Republikánská strana, dlouho ztotožňovaná s tvrdým přístupem k přistěhovalectví, znenadání začala hovořit o nutnosti komplexní reformy. Komentátoři tvrdili, že budou-li se republikáni reformě vzpírat, přijdou o hispánské hlasy na celou příští generaci, což stranu odsune do téměř neustálého opozičního postavení.
To může a nemusí být pravda. Důsledky amerických voleb na imigraci však sahají hlouběji než jen k volebnímu prospěchářství – a nabízejí ponaučení vládám po celém světě. Pozoruhodná rychlost, s jakou se protipřistěhovalecké postoje rozdrolily, naznačuje, že většina Američanů chce především racionální přístup a přeje si, aby jejich političtí vůdci za věc převzali zodpovědnost a neutíkali před ní.
Když dojde řeč na imigraci, politiky většinou ovládne strach – přitom od nástupu globální finanční krize se tato tendence ještě vyhrotila. Vzestup krajních nacionalistů, mimo jiné v Řecku a Finsku, upevnil názor, že hovořit o přistěhovalectví je politickou přítěží, nejde-li o vystoupení proti němu. Politici proto imigraci buď řeší v kontextu ochrany hranic a kulturní totožnosti, anebo ji ignorují.
Dost možná si ale obavy svých občanů vykládají chybně. Reakce voličů často nevychází až tolik z nelibosti vůči přistěhovalcům, ale spíše z hlubokého pocitu frustrace nad tím, že vlády nedokážou vytvořit funkční imigrační systém. Lidé chtějí systém, který umožní legální příchod potřebných pracovníků a přitom zabrání nelegálnímu vstupu, došlápne si na vykořisťovatelské zaměstnavatele a zajistí prostředky na integraci přistěhovalců do společnosti.
Voličům se patrně nelíbí, že někteří migranti do jejich země vstupují ilegálně. Mnohým ale připadá přinejmenším stejně nehorázné to, že jsou migranti nuceni žít desítky let ve stínu – nebo že děti vychovávané rodiči z řad přistěhovalců mohou být deportovány do zemí, které nikdy neviděli.
Když migrace probíhá zákonným a spořádaným způsobem, veřejnost ji podporuje. Nedávný transatlantický průzkum uskutečněný organizací German Marshall Fund zjistil, že zatímco nelegální imigrace zneklidňuje většinu obyvatel všech zemí, znepokojení nad legální imigrací není silné – obavy vyjádřilo jen 26 % respondentů v Evropě a 18 % ve Spojených státech.
Přenecháním debaty o přistěhovalectví extremistům vzniklo ještě další mimořádné zkreslení reality: lidé jsou obecně přesvědčeni, že počet imigrantů v jejich vlasti je mnohem vyšší, než je tomu ve skutečnosti. V tomtéž průzkumu German Marshall Fund britští respondenti odhadli, že v zahraničí se narodilo 31,8 % obyvatel Spojeného království, přitom správné číslo je 11,3 %. Američané odhadli, že v zahraničí narozených žije v USA 37,8 % – což je trojnásobek skutečného podílu, který činí 12,5 %. Takto mylné dojmy dále komplikují vedení rozumné debaty o těchto otázkách.
Vypořádat se s výzvami souvisejícími s migrací je nezbytné, ať už člověk dává přednost větší či menší míře přistěhovalectví. Podle Organizace spojených národů dnes mimo svou rodnou zemi žije 214 milionů lidí, přitom v roce 1970 to byly přibližně 82 miliony. Potíže by tedy bylo nutné řešit, i kdyby už nikdo žádnou hranici překročit neměl.
Skutečnost je samozřejmě taková, že řada zemí, zejména z okruhu OECD, dojde k rozhodnutí, že další přistěhovalce potřebují, neboť jejich vlastní populace stárne a ubývá. To znamená, že by měly zjistit, jak imigraci vhodně řídit, a nepřenechávat většinu procesu převaděčům a extremistům. Nadto ve světě, kde se aktuálně bezmála polovina migrantů stěhuje z jedné rozvojové země do jiné, nejde už o problémy týkající se pouze Západu.
Dobrou zprávou je, že v uplynulých deseti letech došlo v řízení migrace k významným pokrokům. Tvůrci politik mohou například čerpat z úspěšných programů integrace dětí migrantů do vzdělávacích soustav. Mohou se poučit, jak některé země úspěšně propojují poptávku svých podniků po pracovních silách s dovednostmi přistěhovalců. Rozvojové země zároveň už umí chytřeji využít 406 miliard dolarů, které letos jejich emigranti pošlou domů v peněžních převodech – vydávají například dluhopisy pro diasporu nebo pro ni vytvářejí cílené investiční příležitosti.
Mnohé stěžejní zainteresované strany také argumentují pro racionálnější imigrační systém. Odborové svazy, kdysi známé svou skepsí vůči imigraci, dávají čím dál silněji přednost reformám nakloněným přistěhovalectví. Ostatně právě odbory byly hnací silou loňské Úmluvy o pracovnících v cizí domácnosti, jejímž cílem je ochránit práva těchto pracovníků, kterých je na světě podle odhadů 50-100 milionů.
Podporou chytrých, progresivních reforem by politici měli být schopni vliv imigračního tématu na volby přinejmenším neutralizovat, ne-li obrátit ve svou výhodu. Ještě důležitější – bez ohledu na volební matematiku – je, že by pomohli k vytvoření lepších společností, jejichž politiku formuje racionální debata mezi občany, nepokřivená společensky rozvratným chováním převaděčů a extremistů. Vždyť právě v tom je podstata demokratické politiky.
Autorem je Peter Sutherland, zvláštní představitel generálního tajemníka OSN pro mezinárodní migraci a rozvoj.
© Project Syndicate