Neměli bychom zapomínat na pokoru. Tak zní první z poučení, které radí vzít si z posledních let, 64letý Olivier Blanchard, hlavní ekonom MMF, který předtím pracoval 25 let na MIT. O své názory se podělil s posluchači na konferenci pořádané na London School of Economics. Období Velkého uklidnění, které jsme mohli pozorovat mezi lety 1987 a 2007, podle něho vedlo k obecnému přesvědčení, že velké finanční a bankovní krize jsou věcí minulosti. Domnívali jsme se, že k nim může dojít maximálně v rozvíjejících se zemích, ale opak se ukázal být pravdou. Historie se opakuje a my jsme si toho měli být vědomi.
Druhé poučení se týká významu finančního systému. V 70. letech přišel ropný šok a ekonomům chvíli trvalo, než se s ním vypořádali. Nakonec ho stačilo zařadit mezi nabídkové šoky s odpovídajícím vlivem na ceny energií, inflaci, a podobně. Nyní je to ale jiné, protože u finančního systému musíme detailně pochopit, jak funguje, což jsme u trhu s ropou nutně nemuseli. Už nelze vnímat finanční systém tak, že Fed prostě nastaví základní sazby a k nim jsou přiřazovány odpovídající rizikové prémie. Není namístě spoléhat se na to, že Wall Street bude tento proces bezchybně provádět, protože v systému jsou nedokonalosti a malé šoky se navzájem posilují. Pokud jich je dostatečné množství, přijde krize. Co se týče finančního systému, nelze jen hledět na agregovaný výstup, rozhodují detaily.
Krize nám také ukázala vzájemnou propojenost globální ekonomiky. Krize začala v USA, za oceán se dostala během pár dní nebo maximálně týdnů. Krize na malém ostrově může ovlivnit celou světovou ekonomiku a my stále nechápeme složitost systému mezinárodních pohledávek a závazků. Příkladem je to, kolik času jsme v poslední době věnovali uvažování o Kypru. Podobné je to s obchodem. Dříve jsme se domnívali, že když se daná země dostane do problémů, klesnou exporty do této země a hůře se povede zemím, které jsou na nich závislé. Krizi ale doprovázel kolaps celosvětového obchodu a následný propad produktu. Znatelně poškozeny byly i země, které na obchodu nijak zvlášť závislé nebyly.
Čtvrté poučení se týká toho, jak nedostatečná je monetární a fiskální politika při řešení specifických problémů finančního systému. Začali jsme tedy používat makroprudenční politiku, v jejímž rámci může například centrální banka omezit úvěry v určitém segmentu ekonomiky bez toho, aby musela plošně zvyšovat sazby. Nevíme ale, jak bude tento možný třetí pilíř ekonomické politiky fungovat. Neznáme jeho spolehlivost, ani to, jak moc ho můžeme používat. Zkušenosti získané v této oblasti před krizí ukazují, že podobné nástroje fungují, mají ale daleko do dokonalosti. Lidé a instituce si najdou cestu, jak je obejít. Ve snaze o vyřešení nějakého problému tak můžeme vytvořit komplikace jinde.
Poslední poučení se týká centrálních bank. Jejich nezávislost není v souladu s tím, co po nich dnes požadujeme. Jak mají používat makroprudenční a monetární politiku? Ty by měly být prováděny stejnou institucí a je praktické, aby to byla centrální banka. To však vyvolává otázky ohledně koordinace těchto politik a dokonce i ohledně nezávislosti centrálních bank. V centru jejich zájmu stála dříve hlavně inflace, nástrojem byly krátkodobé sazby. Mohly tak být nezávislé, protože jejich cíl byl dobře definován a všichni mohli sledovat, jak se jim daří ho dosahovat. S růstem zodpovědnosti a počtu nástrojů se ovšem situace komplikuje. Nestanou se centrální banky příliš mocné a nevznikne tak deficit v demokracii? Možná lze ponechat nezávislost v některých oblastech a jiné učinit předmětem politického procesu.
(Zdroj: WSJ)