Německo v poslední době vystřídalo Čínu a stává se zemí, na kterou nejvíce dopadá kritika za přílišnou orientaci na export, která při jeho velikosti ve výsledku škodí jiným. Proti příliš velkému německému vývozu se nedávno ozvalo americké ministerstvo financí, nyní Evropská komise, a hned se mluví o pokutách. Pravdou je, že zvláště v situaci, kdy globální ekonomika stále není plně v kondici, jsou exportní úspěchy jedné země z velké části vyváženy neúspěchy nějaké jiné. Kritika pak vyvolává dojem, že němečtí vývozci jsou podporováni nějakým nestandardním, či dokonce neférovým způsobem.
U Číny to bylo celkem jasné, export byl dlouho podporován z mnoha stran. Kritika sice mířila hlavně na měnu, ale šlo také o zvýhodnění úvěrů pro vybrané firmy, minimální ekologická omezení, minimální sociální omezení a ve finále třeba ještě cenový dumping při vývozu. Čína naprosto evidentně nastoupila (už před třemi dekádami) cestu masivního ekonomického posílení založeného na vysávání zahraniční poptávky. Nelze se divit - pokud se chce země vyšvihnout z rozvojového světa mezi vyspělé, je to osvědčená a nejrychlejší metoda. Západu s USA v čele to začalo vadit až relativně nedávno...
Německo mezi ekonomicky vyspělými vždy bylo. Jde o silně sociální stát, jehož konkurenceschopnost není založena na armádě superlevných dělníků. Jednotkové mzdové náklady v Německu za poslední roky klesly relativně k jiným zemím eurozóny, což je často argumentem kritiků. Jenže relativní vývoj nám neříká, jestli Německo drželo náklady na uzdě a ostatní se dostali výš, nebo zda bylo Německo výš a ostatní ho doháněli. Spíš to vypadá na to druhé. Podle studie Destatisu byly hodinové náklady práce (včetně nemzdových) v Německu loni nad průměrem eurozóny. Byly sice nižší než ve Francii, ale vyšší než v Itálii a výrazně nad úrovní ve Španělsku či Portugalsku. U zpracovatelského průmyslu, který je klíčovým vývozcem, je odstup Německa od průměru ještě větší.
Na rozdíl od Číny v německém případě rozhodně nemůžeme hovořit o nějakém zvýhodnění menšími náklady na ekologii. Naopak - kromě standardních norem podobných v celé Evropě na sebe země navíc dobrovolně uvalila břemeno přechodu na obnovitelné zdroje energií, tedy ty nejdražší.
Letošní zpráva Eurostatu ukazuje, že firemní daně jsou v Německu nad průměrem eurozóny a EU. Pravda, Španělsko nebo Francie jsou s daněmi ještě výš. Třeba v Itálii ale platí firmy menší procento zisků než v Německu a za deset let zde daně klesaly podobným způsobem jako ty německé. V oblasti příjmů fyzických osob je Německo rovněž nad průměrem Unie i eurozóny a znovu pod Francií a Španělskem. Naopak mírně pod průměrem je u daně z přidané hodnoty, kde se jako jedno z mála drží pod 20 procenty. V daňové oblasti to tedy nevypadá na nějaké zásadní zvýhodnění německých producentů a na druhé straně ani na odrazování od spotřeby.
Výhoda výrobců v Německu je tedy někde jinde. Může to být dobrá infrastruktura, nízká korupce nebo administrativní zátěž, vzdělaná či vhodně strukturovaná pracovní síla apod., klíčová ale bude produktivita práce. Tyto výhody přitom nejsou nic jiného než výnosy z investic, které do výrobních prostředků, infrastruktury či vzdělání byly učiněny v minulosti.
Rozdíl mezi exportní výkonnostní Německa a méně úspěšnými zeměmi byl umocněn hospodářskou krizí, která nejvíce dolehla na strukturálně slabé ekonomiky zatížené velkými nerovnováhami. Korekci zpomalila existence společné měny. Nic se však nemění na tom, že Německo prostě dokázalo učinit takové kroky a reformy, které mnozí další udělat nedokázali. Zmenšení nerovnováhy je dobrým cílem, ale nemělo by jít cestou sankcí pro ty úspěšné. Má být Německo uměle zpomalováno, protože třeba Francie, sdílející stejnou měnu, nestíhá? Eurozóna dlouhodobě více vydělá na tom, když naopak slabé země budou pod velkým tlakem na změnu.
Německo si užívá výhod minulých investic déle díky pomalosti korekčních mechanismů, ani tak tu ale výhody nejsou navždy. Třeba trend u jednotkových nákladů práce se už změnil - již řadu kvartálů rostou v Německu o polovinu rychleji než v eurozóně i Francii. Co zafunguje málo, a vůči ostatním členům eurozóny vůbec, je už zmíněná měna. Posílení samostatné měny by korekci rozdílů značně urychlilo, teoreticky. Reálně by to asi bylo horší - kdyby Německo mělo marku, byla by dávno zafixovaná podobně jako švýcarský frank či koruna.