K platnému započtení je potřeba, aby bylo splněno několik podmínek, které jsou zásadně shodné s podmínkami započitatelnosti dle dosavadní právní úpravy. Jednou z mála výjimek je ustanovení § 1987 odst. 2 NOZ, které stanoví, že „[p]ohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.“ Co se tímto ustanovením myslí? Dle důvodové zprávy k NOZ se uvádí, že nejde „o podmínku likvidity pohledávky“.
Budeme-li pátrat po obsahu pojmu „likvidní pohledávka“, dostaneme se až k předválečné judikatuře, podle níž za likvidní pohledávku lze považovat v zásadě takovou, která „nepotřebuje obšírnějšího prokazování, než pohledávka druhé smluvní strany“. Likvidní pohledávka tedy není sporná nebo pochybná.
Narážíme tak na paradox, že ustanovení § 1987 odst. 2 NOZ naopak míří zcela přesně na podmínku likvidity, která v tomto kontextu není ekonomickým pojmem, nýbrž pojmem odkazující na určitou kvalitu pohledávky. Přestože důvodová zpráva k NOZ říká opak.
U pohledávky lze mít pochybnosti o dvou vlastnostech, a sice o existenci pohledávky a o její výši (u peněžité pohledávky). Typickým příkladem pohledávky, která je nejistá nebo neurčitá, může být pohledávka z náhrady škody. Na druhou stranu pochybnost ohledně existence či výše pohledávky musí být ospravedlnitelná – nemůže jít o jakoukoliv pochybnost, protože pak by započtení nebylo možné použít prakticky nikdy.
Vyloučení pohledávek neurčitých a nejistých ze započtení
K důvodu zařazení § 1987 odst. 2 NOZ do nového občanského zákoníku důvodová zpráva pouze uvádí, že „započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů.“
Kromě uvedeného účelu ochrany právní jistoty lze konstruovat i jiný účel daného ustanovení. Ten spočívá v ochraně věřitele před nepoctivým dlužníkem. Dosavadní úprava umožňovala započtení i sporných pohledávek. Pokud tedy nepoctivý dlužník započetl své sporné (či úplně neexistující) pohledávky, věřitel nejen že musel před soudem prokázat svou pohledávku, ale i argumentovat, proč bylo započtení dlužníka neplatné, tj. v praxi víceméně prokázat i neexistenci pohledávky dlužníka (ledaže soud vyloučil takovou otázku do zvláštního řízení). Právě ustanovení § 1987 odst. 2 NOZ má za cíl snížit dopady takového nepoctivého započtení, neboť poctivý věřitel bude muset prokázat pouhou spornost pohledávky protistrany (tj. že je nejistá či neurčitá).
Vzhledem k výše uvedenému bude budoucí soudní praxe muset pečlivě posuzovat, jak široce či úzce pojem pohledávek nejistých nebo neurčitých vyloží. Vyloží-li jej široce, stane se celý institut jednostranného započtení nepoužitelným. Vyloží-li jej naopak přespříliš úzce, budou věřitelé v úplně stejném postavení vůči nepoctivým dlužníkům, jako byli doposud.
Čí pohledávky nesmí být nejisté a neurčité?
Interpretační potíže mohou vzniknout ohledně otázky, zda se ustanovení § 1987 odst. 2 NOZ vztahuje pouze na pohledávku toho, kdo započítává, anebo na obě vzájemné pohledávky.
Vzhledem k účelu ustanovení § 1987 odst. 2 lze přesvědčivě argumentovat, že se zákaz uplatní pouze ve vztahu k pohledávkám subjektu, který započítává. Chce-li svým započtením způsobit zánik svého nejistého nebo neurčitého dluhu (pohledávky svého dlužníka), není důvod mu v tom bránit.
Na druhou stranu nelze přehlédnout obdobnou textaci § 581 odst. 2 občanského zákoníku („Započíst nelze pohledávky promlčené[…]“), k němuž komentářová literatura uvádí, že vylučuje započtení promlčených pohledávek úplně. Přitom by bylo opět možné argumentovat, že nic nemusí bránit započtení nepromlčené pohledávky proti promlčené pohledávce, neboť je to právě věřitel, který takovým neuváženým započtením umenšuje svou nepromlčenou pohledávku o výši již promlčeného dluhu (který již plnit nemusel).
Opět tedy nezbývá než konstatovat, že bude záviset na vývoji judikatury, jak se k výkladu § 1987 odst. 2 NOZ postaví.