Po celá desetiletí byla americko-íránská jaderná jednání zatížena hned dvěma problémy. Tím, že USA mohou znovu zavést sankce poté, co se Írán vzdá svých zásob uranu a souvisejících zařízení, a dále řadou nesplněných slibů z minulosti. Na stránkách VoxEU to uvádějí ekonomové Simon Johnson a Amir Kermani a navrhují řešení, která by měla mimo jiné vést k otevření Hormuzského průlivu.
Podle ekonomů se zdá, že obě zmíněné země jsou nyní uvězněny v neřešitelné konfrontační situaci. „V ní se však možná skrývá paradox: Právě to, co krizi prohloubilo, může obsahovat zárodky jejího řešení.“ Po více než dvě desetiletí se totiž navrhovaná řešení íránské jaderné otázky soustředila na jednoduchou dohodu: Írán omezí nebo se vzdá svého jaderného programu výměnou za zmírnění sankcí. Hlavní výzvou tu ale je „časová nekonzistence“. Jakmile totiž Íránu vzniknou nevratné náklady plynoucí z opuštění programu, USA mohou mít „obrovské pokušení znovu zavést sankce a prosazovat další ústupky“.
„Historie to potvrzuje. Navzdory dodržování jaderné dohody z roku 2015 ze strany Íránu USA v květnu 2018 otočily, znovu zavedly přísné sankce a k žádné další dohodě nedošlo,“ uvádějí ekonomové. Náklady sankcí přitom byly obrovské – ekonomové Laudati a Pesaran v roce 2023 odhadovali, že sankce snížily roční růst ekonomické aktivity v Íránu v letech 1989 až 2019 přibližně o 2 procentní body. Bez nich by tedy nyní ekonomika mohla být zhruba o 50 % větší.
Své ukazuje třeba srovnání s Tureckem: Obě země měly před rokem 1979 podobný HDP a HDP na obyvatele. Na konci íránsko-irácké války v roce 1988 byla íránská ekonomika pouze o třetinu menší než turecká, ale tento rozdíl se do roku 2001 v podstatě uzavřel. Obě ekonomiky poté rostly zhruba souběžně, a to až do roku 2010. Následně uplatnění finančních sankcí způsobilo prudký rozchod jejich růstových trajektorií. A dnes je podle Johnsona a Kermaniho íránská ekonomika menší než polovina té turecké.
Existuje tedy asymetrie, kdy sankce znamenají pro Írán zničující náklady, ale pro USA jsou téměř bez nákladů. „Pro jakoukoli americkou vládu je tak velmi obtížné odolat pokušení znovu zavést sankce, jakmile Írán učiní nevratné ústupky v jaderné oblasti. A s tou souvisí i druhý problém: Obě země do jaderného sporu značně investovaly, materiálně i na úrovni politické rétoriky a nyní musí obě ukázat svému domácímu publiku smysluplné vítězství. Tyto nahromaděné politické závazky omezují možnosti lídrů obou zemí. Změna jejich politického kurzu by totiž s sebou nesla značné politické náklady. Ty by mohly jít až ke ztrátě klíčových příznivců a podporovatelů i přesto, že nová politika může být podstatně lepší než dostupné alternativy.“
Ekonomové k tomu připomínají, že „na íránské straně celá desetiletí sankcí eliminovala významné příležitosti v oblasti ekonomického rozvoje. Obnovení růstu nad 5 % by vyžadovalo roční investice přesahující 50 miliard dolarů jdoucí do infrastruktury a ropného a plynárenského sektoru. Dohoda nabízející pouze omezené zmírnění sankcí tak v této zemi nemůže ospravedlnit vzdání se jaderného programu. Na straně USA je dynamika nápadně podobná. Dohoda z roku 2015 stanovila smysluplná omezení íránské schopnosti obohacovat jaderné palivo. Jakákoli další dohoda musí být doma vnímána jako zlepšení. K tomu současné konflikty na obou stranách vytvořily značné ztráty a ekonomické náklady. To u obou stran ještě více ztěžuje přijetí dohody a podmínek, které jsou doma vnímány jako nedostatečné.
Podle ekonomů lze ale právě takovou situaci paradoxně považovat za lepší východisko než v minulosti – viz druhá část článku.