Podle naprosté většiny měřítek je na tom svět dnes lépe než kdy v minulosti. Extrémní chudoba byla během posledních 25 let snížena na polovinu, dětská úmrtnost prudce klesá, mnoho zemí, které se dříve spoléhaly na zahraniční pomoc, je nyní soběstačných. Proč se tedy tolik lidí domnívá, že se situace naopak zhoršuje? Jednu z hlavních příčin představuje to, že jsou v zajetí tří velkých mýtů:
Mýtus číslo jedna: Chudé země jsou odsouzeny k tomu, aby zůstaly chudé. Pravda je ale opačná. Příjmy a další ukazatele blahobytu téměř všude rostou a týká se to i Afriky. Vezměme za příklad Mexiko City. V roce 1987 tam většina domů neměla vodovodní přípojku a lidé si chodili pro vodu s kanystry. Připomínalo to chudou Afriku. Tehdejší ředitel místní pobočky posílal své děti do USA na pravidelné prohlídky, aby se ujistil, že neonemocní kvůli vysoké úrovni smogu.
Dnes je vše naprosto jiné. Ve městě jsou mrakodrapy, čistší vzduch, nové silnice a moderní mosty. Stále najdeme chudinské čtvrti, ale většina obyvatel patří mezi střední třídu. Podobná změna proběhla v Nairobi, Šanghaji a mnoha dalších městech. Prudce rostou reálné příjmy, země se středně vysokými příjmy dnes tvoří více než polovinu světové populace. Podle nás bude na světě v roce 2035 jen minimum chudých zemí. Pár z nich bude trpět válkami či politickou situací jako například Severní Korea. Jiné budou tížit geografické podmínky. Více než 70 % zemí bude mít ale vyšší příjem na hlavu než dnešní Čína.
Mýtus číslo dvě: Zahraniční pomoc znamená velké plýtvání. Ve skutečnosti je tato pomoc úžasnou investicí. Zahraniční pomoc nezachraňuje pouze životy, ale dláždí cestu k dlouhodobému ekonomickému růstu. Když se v průzkumech ptají Američanů, jaká část rozpočtu jde podle nich na zahraniční pomoc, většina odpoví, že kolem 25 %. Ve skutečnosti je to ale méně než 1 % a na pomoc tak jde mnohem méně peněz, než se lidé domnívají. Americká vláda dává dvakrát tolik na dotace zemědělcům a více než šedesátkrát tolik na armádu. Je pravda, že část pomoci bude vyplýtvána na korupci. Většina hrozivých příběhů o tom, jak z ní byly vybudovány paláce, ale pochází z dob studené války a odráží snahu o získávání přátel v zahraničí. Dnes je rozsah problému mnohem menší. Je také několik zemí, které pomoc drží závislé na jiné zemi, ale jde o výjimky. Mezi země, které pomoc dříve dostávaly, ale dnes už ne, patří třeba Brazílie, Mexiko, Chile, Peru, Thajsko, Botswana, Maroko, Singapur a Malajsie.
Mýtus číslo tři: Záchrana životů vede k přelidnění. Thomas Malthus varoval v roce 1798 před krizí způsobenou tím, že růst populace převýší růst produkce potravin. Podobné uvažování už způsobilo dost problémů. Obavy z velikosti populace často přehluší obavy o osudy jedinců, kteří tuto populaci tvoří. Pokud bychom dnes nechali děti umírat jen proto, aby v budoucnu nehladověly, nebylo by to jen bezcitné. Díky Bohu to ani nedává smysl. Země s největším počtem úmrtí mají obvykle i nejvyšší míru porodnosti. Pokud by přežívalo více dětí, rodiče by mohli dojít k závěru, že budou mít menší rodiny. Že se tak skutečně děje, ukazuje třeba příklad Thajska. Záchrana životů nevede k přelidnění, ale právě naopak.
Autory jsou Bill a Melinda Gatesovi.
(Zdroj: WSJ)