Komise v roce 2005 uložila účastníkům kartelu pokuty v celkové výši přesahující 290 milionů EUR, a to za protisoutěžní chování. To spočívalo především ve stanovení cen a zavedení společných modelů výpočtu cen, rozdělování podílů na trhu, rozdělování odběratelů, zakázek a nezákonné výměně informací. Někteří účastníci kartelu se proti rozhodnutí Komise odvolali k Tribunálu s cílem dosáhnout zrušení rozhodnutí nebo alespoň snížení pokuty. Tribunál se však vůči k odvolání účastníků řízení postavil odmítavě, a rozhodnutí Komise o porušení soutěžních pravidel tak ponechal v platnosti, přičemž u některých účastníků potvrdil i uloženou výši pokut.
Účastníci kartelu si to ale nenechali líbit. Podali proto proti rozsudkům Tribunálu opravné prostředky k Soudnímu dvoru EU. Soudní dvůr měl mimo jiné zodpovědět i otázku odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání své dceřiné společnosti. V tomto ohledu Soudní dvůr připomenul, že pokud mateřská společnost drží 100% podíl ve své dceřiné společnosti (což byl právě případ dvou účastníků řízení), má na jednání dceřiné společnosti rozhodující vliv, a je tedy spoluodpovědná za její (protisoutěžní) jednání. Tento předpoklad lze však dle Soudního dvora vyvrátit za podmínky, že jsou předloženy přesvědčivé důkazy o tom, že tomu tak není; takové důkazy však účastníci řízení, kteří danou námitky vznesli, nepředložili.
Řízení před Tribunálem nemůže trvat nepřiměřeně dlouho
Když účastníci neuspěli ani s ostatními argumenty, poukázali na délku samotného řízení vedeného u Tribunálu, v níž spatřovali porušení obecných právních zásad garantovaných Listinou základních práv EU a Evropskou úmluvnou o lidských právech. Řízení se totiž u Tribunálu „vleklo“ téměř 6 let. Na tuto námitku Soudní dvůr odpověděl, že pokud neexistuje žádná indicie svědčící o tom, že nadměrná délka řízení u Tribunálu měla vliv na řešení sporu, nemůže nedodržení přiměřené lhůty rozhodování vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, ani případně ke zrušení či snížení pokuty. V tomto ohledu tedy Soudní dvůr podpořil stanovisko Tribunálu, že návrh na snížení pokuty za účelem zohlednění škodlivých důsledků, které pro účastníka řízení vyplývaly z nepřiměřené délky řízení, nemůže být předmětem řízení, tj. řízení o žalobě na neplatnost rozhodnutí Tribunálu, kde se „pouze“ přezkoumává zákonnost takového rozhodnutí, a to s ohledem na skutkový stav a okolnosti, které měla Komise k dispozici ke dni jeho přijetí.
Až potud tedy argumentace pro členy kartelu vypadala neblaze. Soudní dvůr však pokračoval: účinným prostředkem nápravy procesní vady, spočívající v nedodržení přiměřené doby řízení u Tribunálu, by podle něho měla být žaloba na náhradu škody. Soudní dvůr zdůraznil, že taková žaloba musí být podána u samotného Tribunálu, tedy u instituce, který je de facto „viníkem“ onoho napadeného zdlouhavého řízení. Skoro šestiletá (5 let a 9 měsíců) doba trvání řízení s kartelisty u Tribunálu se podle Soudního dvora nedala omluvit žádnou okolností věci, ani složitostí sporu,
chováním účastníků ani jinými překážkami v řízení. Soudního dvora tímto tedy sám naznačil, že se v případě řízení před Tribunálem jednalo o porušení Listiny základních práv EU.
Zjednodušeně řečeno se tedy celý příběh dá shrnout následovně: na faktu, že se společnosti dopustily kartelu a za své jednání dostaly pokutu, nemělo nadměrně dlouhé řízení u Tribunálu vliv. Právě kvůli dálce řízení však „proviněné“ společnosti získaly možnost žádat o náhradu škody. Závěry Soudního dvora EU se samozřejmě nevztahují jen na oblast hospodářské soutěže, resp. na řízení o kartelech. Jsou daleko obecnější a lze je přijmout jako výkladová pravidla Listiny základních práv EU garantující všem právo na spravedlivý proces.
I přes otevřenou kritiku Soudního dvora na adresu Tribunálu a „návod“, který Soudní dvůr poskytl ostatním účastníkům, potenciálně poškozeným nepřípustnou délkou trvání řízení, není pravděpodobně na místě být přehnaným optimistou. Kámen úrazu totiž tkví v prokázání, že nepřiměřenou délkou řízení byla účastníkům opravdu způsobena škoda. Mimoto celková výše získané náhrady škody by nakonec v konkrétních případech mohla být poměrně malá. I tak ale popsaný případ stojí za zapamatování.