V jednom přístavu na západním pobřeží Evropy leží chudě oděný muž ve své rybářské loďce a dříme. Elegantně oblečený turista vloží do svého fotoaparátu nový barevný film, aby ten idylický obraz zachytil: modré nebe, zelené moře s klidnými sněhobílými hřebeny vln, černá loďka, červená rybářská čepice.
Cvak. Ještě jednou: cvak, a protože do třetice všeho dobrého, potřetí: cvak. Ten drsný, téměř nepřátelský zvuk, probudí klimbajícího rybáře, který se ještě v polospánku zvedne, sahá po své krabičce cigaret, ale ještě než našel to, co hledal, už mu horlivý turista drží krabičku před nosem, cigaretu mu nestrčí přímo do úst, ale vloží mu ji do ruky, a čtvrté cvak, tentokrát zapalovače, jeho naléhavou zdvořilost ukončí. Touto sotva měřitelnou přemírou kvapné zdvořilosti vzniká mezi těmi dvěma rozpačitá atmosféra, kterou se turista, znalý místní řeči, pokouší překlenout hovorem.
„Dnes budete mít dobrý úlovek.“
Rybář jen zakroutí hlavou.
„Takže nevyjedete?“
Rybář opět zavrtí hlavou, nervozita turisty stoupá. Na srdci mu leží blaho tohoto chudě oděného muže, o tom není pochyb, a sžírá ho smutek z promarněné příležitosti.
„Ach, necítíte se dobře?“
Konečně přejde rybář z posunkové řeči ke skutečně mluvenému slovu. „Cítím se báječně,“ řekne. „Nikdy jsem se necítil líp.“
Vstane, napřímí se, jako by chtěl dát naplno vyniknout své atletické postavě.
„Cítím se fantasticky.“
Výraz v obličeji turisty je stále nešťastnější, otázku, která mu už už hrozila roztrhnout srdce, nedokázal déle potlačovat:
„Ale proč tedy nevyjedete?“
Odpověď byla rychlá a stručná.
„Protože jsem dnes ráno už vyjel.“
„A úlovek byl dobrý?“
„Byl tak dobrý, že už nemusím znovu vyjíždět, v koších jsem měl čtyři humry, chytil skoro dva tucty makrel…“
Rybář, konečně probuzený, nyní taje a uklidňuje turistu poklepáním na ramena. Jeho ustaraný výraz v obličeji mu připadá jako výraz sice nevhodného, avšak dojemného zármutku.
„Mám dokonce dost na zítřek i na pozítří,“ řekne, aby ulehčil cizincově duši.
„Dáte si se mnou jednu?“
„Ano, děkuji.“
Dají si cigarety do úst, páté cvak, cizinec si, kroutíc hlavou, sedne na okraj loďky, odloží fotoaparát, protože nyní potřebuje obě ruce, aby své řeči dodal na důrazu.
„Já se nijak nechci plést do vašich osobních záležitostí,“ řekne, „ale představte si, kdybyste dnes vyjel podruhé, potřetí, a třeba dokonce počtvrté a chytil byste tři, čtyři, pět, nebo dokonce deset tuctů makrel… jen si to představte.“
Rybář kývne.
„Kdybyste“, pokračuje turista, „nejen dnes, nýbrž zítra, pozítří, ano, každý den, kdy se vám bude takto dařit, vyjel dvakrát, třikrát, dokonce čtyřikrát – víte, co by se stalo?“
Rybář zakroutí hlavou.
„Nejpozději za rok byste si mohl koupit motorovou loď, za dva roky druhou loď, za tři nebo čtyři roky byste mohl mít dokonce malého kutra, se dvěma loděmi nebo kutrem byste chytil samozřejmě mnohem víc – jednoho dne byste měl dva kutry. Mohl byste …,“ nadšením se zalyká tak, že chvíli nemůže mluvit, „mohl byste si postavit malou chladírnu, nebo třeba udírnu, později továrnu na rybí konzervy, létat tu po okolí s malým vrtulníkem, vybírat hejna ryb a svým kutrům dávat pokyny vysílačkou. Mohl byste získat povolení na lov lososů, otevřít si rybí restauraci, humry vyvážet bez prostředníků přímo do Paříže – a pak…,“ cizincův hlas samým nadšením opět selhal. Kroutíc hlavou, v nejhlubším nitru svého srdce zarmoucen, o radost z celé dovolené již zcela připraven, hledí na klidné vlny moře, v nichž skáčou nechycené ryby.
„A pak,“ řekl, ale ze samého vzrušení mu opět selže hlas. Rybář mu poklepe na ramena, jako malému dítěti, které se zakuckalo.
„Co bude pak?“ zeptá se rybář potichu.
„Pak,“ řekne cizinec s tichým nadšením, „pak byste mohl klidně sedět tady v přístavu, dřímat na slunci a kochat se nádherným mořem.“
„Ale to už přece dělám teď,“ řekne udiveně rybář, „sedím klidně v přístavu a podřimuju si, jen to vaše cvakání mě ruší...“
Tuto anekdotu Heinrich Bölla v překladu Petry Podařilové jsem si vybavila při čtení ustanovení § 3 odst. 1 nového občanského zákoníku o právu člověka „brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkým takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým“. Jak ilustruje anekdota, „vlastní štěstí“ je čistě subjektivní kategorií. Každého činí šťastným něco jiného. Nový občanský zákoník přitom uznává, že je přirozeným právem každého, aby si stanovil, co naplňuje jeho štěstí. Pokud tím není bezdůvodně působena újma druhým, právo nemá do tohoto naplňování vlastního štěstí zasahovat. Pokud si tedy někdo nechá narůst dvaceticentimetrové nehty na rukou i nohou, právo tomu nemá bránit, byť se to může zdát být podivné a nerozumné, ba dokonce i škodlivé.
Právo „brát se o vlastní štěstí“ tedy není o „právu na štěstí“, jak někdy mylně uvádí média, ale o právu žít dle svého očekávání a naplnění představ o vlastním štěstí.