České družstevní záložny jsou znovu na tapetě kritiky vkladatelů i zvýšené pozornosti centrální banky. Způsobil to pravomocné odebrání licence Českou národní bankou největší družstevní záložně v zemi, totiž Metropolitnímu spořitelnímu družstvu. To mělo do konce roku 2013 ve své evidenci 13 tisíc klientů. Podle viceguvernéra České národní banky Vladimíra Tomšíka ovšem nelze kvůli jednomu či dvou případům, které se objevily, rovnou mluvit o krizi družstevních záložen. Uvedl to v pořadu České televize Otázky Václava Moravce.
Lidé kampeličkám pořád věří
Otázek je ale hned několik. Tak třeba: Proč jsou lidé i po vlně krachů družstevních záložen, kterou Česká republika zažila na konci 90. let minulého století stále ochotni vložit do kampeliček třeba i životní úspory. Anebo: Proč se vymýšlejí nová a nová regulační pravidla, která, jak ukazují události, nejsou sto být naplňována a zda neexistují efektivnější cesty, jak kampeličky přivést k lepšímu hospodaření a serióznosti.
Faktem je, že čísla a statistiky, které má Česká národní banka k dispozici z bankovního a družstevně záložního segmentu, moc přízně družstevním záložnám nenahrávají. Podle Vladimíra Tomšíka v ukazateli Podílu klientských úvěrů v selhání vedou nad záložnami české banky. Zatímco za rok 2013 vykázaly banky 6 % úvěrů v selhání, u záložen je to bylo 22 %. U krytí úvěrů v selhání opravnými položkami vedou také bankovní domy: Banky kryjí špatné úvěry 52 % opravných položek, záložny jen 17 %. A to hlavní: ziskovost, tedy rentabilita finančních domů je u českých bank až 17 %, u záložen je to méně než 1 %. Nutno přiznat, že kampeličky zase banky „přepraly“ v lákání klientů. Nabízejí totiž až trojnásobně větší úrok na vklady než banky. Jenže Češi slyší právě jen na to, co jim kdo nabídne, aniž by se ptali, jak to záložna zajistí. A na podobné argumenty často neslyší. Domácím družstevním záložnám chybí řada věcí, které v západní Evropě fungují: hlubší a lepší vzájemnost členů kampeliček, dokonalejší a strukturované informace o fungování instituce a dokonalejší řídicí systémy, omezení výše úvěrů, které mohou kampeličky poskytnout či půjčování peněz jen členům družstevní záložny. A i když řadu věcí může odstranit chystaná novela předpisů o družstevních záložnách, život bude v ČR zase fungovat jinak. Napadlo mě proto projít si diskuze pod zprávami o rozhodnutí regulátora a ministerstev ohledně fungování kapitálového trhu. A jedno je jisté – hodně lidí volá po tom, aby se z družstevních záložen staly veřejně obchodovatelné společnosti. Jako každá věc má tenhle nápad své výhody a nevýhody.
Rizika, rizika a zase rizika. Ale není jich moc?
Družstevní záložny se podle Vladimíra Tomšíka tvoří méně než 1 % aktiv českého finančního systému, ovšem vytěžují 30 % kapacity dohledových aktivit ČNB. Faktem je, pokud by záložny musely být veřejně obchodovatelné společnosti, zabilo by se několik much jednou ranou. Zvýšila by se informovanost o vnitřních procesech záložen, zvýšil by se i požadavek na kapitálovou přiměřenost kampeliček a majitelé, tedy členové záložen, by se jistě o poznání více pídili po tom, jací manažeři a jak kontrolují chod firmy. Potud výhody. Záležitost má ale i své nevýhody. Místo nevýhod je ale nutné si uvědomit, že družstevní záložny posílily hodnotu vkladů od roku 2010 několikanásobně. Lidé totiž v roce 2010 uložili do kampeliček 20 miliard korun, vloni už ale družstevní záložny evidovaly vklady v hodnotě 45 miliard korun. Podle Tomšíka rostoucí obliba záložen u Čechů je způsobena i přes rizikový profil instituce, plným pojištěním hodnoty vkladu. Tedy teoreticky plnou návratností uložených peněz v případě krachu kampeličky. Na počátku 90. let fungovalo v ČR téměř 200 kampeliček, nyní je to 12 záložen. Pro řadu lidí, kterým klasické banky nepůjčí, jsou záložny dobrou volbou. Jenže není jisté, že zpřísnění či zintenzivnění kontrol u záložen regulátorem trhu, pomůže rozvoji segmentu. Přispět k vylepšení pověsti družstevních záložen by mohlo i podle mínění diskutérů na veřejných fórech to, že členové záložen budou vědět, kdo řídí jejich finanční družstvo a budou muset rozhodovat o tom, komu a za co půjčí. Přece jen, vidět pod pokličku hrnce, co se vaří, je lepší než rovnou navařené jídlo kritizovat.
“Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.”