Od 1. ledna 2014 došlo díky novému občanskému zákoníku (NOZ) ke změně podmínek, za kterých lze k započtení pohledávek přistoupit. O jedné takové změně jsme již psali dříve zde. V tomto článku se zaměříme na podmínku splatnosti pohledávky.
Jak to bylo do konce roku 2013?
Podle § 581 odst. 2 „starého“ občanského zákoníku (SOZ), který byl účinný do konce loňského roku, nebylo možné započíst nesplatnou pohledávku. Jinými slovy ta strana, která měla za druhou stranou nesplatnou pohledávku, nemohla až do okamžiku její splatnosti tuto svou pohledávku započíst, přičemž splatnost pohledávky druhé strany (tj. té pohledávky, proti které je započítáváno), je dle ustálené judikatury irelevantní.
Okamžik splatnosti pohledávky nastal dle § 563 SOZ prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán, nebyl-li okamžik splatnosti jinak dohodnut, stanoven právním předpisem nebo určen v rozhodnutí (např. soudu).)
V zájmu zjednodušení vzájemných vztahů věřitelé velmi často volili řešení, dle něhož věřitel vyzval dlužníka k plnění a zároveň tuto svoji pohledávku započetl proti pohledávce dlužníka. Této rozšířené praxi se však postavil Nejvyšší soud, podle jehož rozhodnutí platí, že „[v]yzval-li bývalý nájemce po skončení nájmu pronajímatele v jedné listině k zaplacení pohledávky a zároveň učinil projev k jejímu započtení, započetl tak jednostranně nesplatnou pohledávku, a proto nemohlo dojít k jejímu zániku započtením.“ Veškeré úkony věřitelů, kterým mělo dojít k zániku pohledávek, jsou tak s ohledem na citované rozhodnutí neplatné, přičemž, jak bude za okamžik patrné, je sporné, zda se jeho závěry uplatní i po 1. lednu 2014.
Úprava dle NOZ
Podle § 1982 odst. 1 NOZ nově platí, že k započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Dále ustanovení § 1958 odst. 2 NOZ nastavuje pravidla plnění tak, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Vzhledem k popsané změně podmínky, za které lze přistoupit k započtení, je sporné, nakolik se uplatní výše uvedený judikaturní závěr o nemožnosti spojení dvou úkonů v jeden, tedy výzvy k plnění a započtení. V úvahu přichází dvě interpretační varianty:
- Okamžik vzniku práva požadovat uspokojení vlastní pohledávky ve smyslu § 1982 odst. 1 NOZ je totožný s okamžikem, kdy věřitel může požadovat plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 NOZ. V takovém případě by se výše uvedený judikaturní závěr pravděpodobně v režimu NOZ neuplatnil.
- Okamžik vzniku práva požadovat uspokojení vlastní pohledávky ve smyslu § 1982 odst. 1 NOZ nastává až poté, co věřitel požadoval plnění a dlužník bez zbytečného odkladu nesplnil ve smyslu § 1958 odst. 2 NOZ. V takovém případě by se výše uvedený judikaturní závěr v režimu NOZ pravděpodobně uplatnil.
Výše naznačený spor lze také ukázat na příkladu:
Pan Novák má splatnou pohledávku ve výši 1000 Kč za panem Svobodou a pan Svoboda má pohledávku za panem Novákem ve výši 2000 Kč. Ve smlouvě, na základě níž vznikla pohledávka pana Svobody, není žádné ujednání o splatnosti. Podle § 1958 odst. 2 NOZ tedy může pan Svoboda požadovat plnění ihned a pan Novák je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Pan Svoboda se chce vyhnout vzájemnému placení a rozhodne se, že svoji pohledávku započte proti pohledávce pana Nováka. Vzhledem k výše naznačenému sporu však neví, jaký postup zvolit:
- Může se spolehnout na první interpretační variantu a zaslat výzvu panu Novákovi k plnění a zároveň svoji pohledávku započíst proti pohledávce pana Nováka. Riskuje tím však, že případný soud bude považovat úkon započtení za neplatný.
- Pokud pan Svoboda vsadí na druhou interpretační variantu, musí zaslat výzvu panu Novákovi a počkat po dobu, po kterou mohl pan Novák svůj dluh splnit (ten musí plnit bez zbytečného odkladu). Až po uplynutí této doby může pan Svoboda započíst svoji pohledávku.
Podle našeho názoru nezbývá než počkat, jakým způsobem se judikatura s nastíněným problémem vyrovná. Opomíjet nelze ani efekt „path dependence“, podle něhož dříve učiněná rozhodnutí budou pravděpodobně opakována, ačkoliv došlo ke změně podmínek (legislativy), za kterých byla předchozí rozhodnutí učiněna.