Při přípravě návrhu zákona o trestní odpovědnosti firem se uvažovalo o dvou možných řešeních rozsahu kriminalizace firem. Podle první varianty měly být firmy odpovědné za tytéž trestné činy jako fyzické osoby. Díky tomu by nehrozilo, že se na některý z trestných činů ve výčtu zapomene, a zároveň by se nemusel při budoucích změnách trestního zákoníku, kde jsou skutkové podstaty jednotlivých trestných činů upraveny, novelizovat právě i zákon o trestní odpovědnosti firem. Nevýhodou tohoto řešení je naopak skutečnost, že by orgány činné v trestním řízení musely zvažovat, zda u konkrétného trestného činu přichází v úvahu trestní odpovědnost právnické osoby či nikoli. Druhou možnou variantou byl jmenovitý výčet trestných činů, za které je možné firmy postihnout. Tento katalog byl „konečný“ v tom smyslu, že za jiné deliktní jednání než to, které v něm bylo specifikované, není možné firmu postihnout.
Koncepce nového zákona o trestní odpovědnosti firem nakonec zvolila jako vhodnější cestu variantu druhou, to znamená, že jmenovitě vyjmenovává zločiny a přečiny, kterých se firmy mohou v České republice dopustit. Kromě čtyř trestných činů, které byly do výčtu doplněny nedávnou novelou (znásilnění, účast na pornografickém představení, navazování nedovolených kontaktů s dítětem a lichva) jde v současné době v podstatě pouze o ty trestné činy, k jejichž postihu zavazují Českou republiku mezinárodní dokumenty (vyjma daňových deliktů). Touto cestou se zákonodárce rozhodl jít zejména proto, aby pod tlakem mezinárodních institucí návrh zákona hladce prošel legislativním procesem.
Výčet se rozšíří
Postupem času se však v laické, ale zejména odborné veřejnosti objevují názory, že ten či onen trestný čin ve výčtu chybí. Cílem novely zákona je proto katalog trestných činů rozšířit tak, aby bylo možné postihnout firmy i za ta jednání, u kterých je to tzv. žádoucí. Pokud by novela byla přijata ve znění tak, jak byla vládou předložena, byly by firmy odpovědny za všechny trestné činy podle trestního zákoníku s výjimkou přesně stanovených trestných činů. Výjimce by podléhaly pouze ty trestné činy, u kterých nelze z povahy věci předpokládat spáchání trestného činu firmou (zabití, vražda novorozeného dítěte matkou, zanedbání povinné výživy, vlastizrada aj.) a ty případy, u kterých není trestní postih firem vhodný nebo žádoucí (účast na sebevraždě, pomluva).
Ať bude nakonec osud novely v zákonodárném procesu jakýkoli, lze za pozitivní považovat jednak to, že se zákonodárce začal otázkou rozsahu kriminalizace nově zabývat, a také to, že návrh uvažuje o zavedení trestní odpovědnosti firem v podstatě za všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku. V situaci, kdy byl přijat institut přičitatelnosti jednání fyzické osoby konkrétní firmě, není podle mého názoru důvodné, aby za určité jednání mohla být postižena osoba fyzická, ale již nikoli firma. O tom, že rozšíření katalogu trestných činů na všechny zločiny a přečiny uvedené v trestním zákoníku není pouhým plácnutím do vody, svědčí koneckonců i případ Francie, která po několikaletém „doplňování“ výčtu trestných činů přistoupila k rozšíření katalogu na všechny trestné činy.