Západ si před rokem 2019 procházel delším období dezinflačních tlaků. Hovořilo se mimo jiné o tom, zda by nebylo vhodné zvýšit inflační cíl třeba na 3 %, aby se zvýšil prostor mezi nulou a tímto inflačním cílem. Tedy prostor pro uvolnění sazeb v případě ekonomického útlumu. Na druhou stranu se také hovořilo o tom, proč se vůbec snažit o inflaci ve výši 2 % - není lepší menší pohyb cen, jejich stagnace, nebo dokonce deflace? Moje odpověď je v jádru jednoduchá – záleží na kontextu a celé řadě souvisejících věcí. Hezký příběh k tomu vlastně již pár let vypráví Čína (Západ již řadu let řeší opačný problém k tomu deflačně/dezinflačnímu).
Tento čínský příběh vypráví v jedné ze svých posledních analýz Natixis a já bych z ní s pár komentáři vybral následující: Globální investoři si podle banky již měsíce vymýšlí jednu fantazii: Válka v Íránu způsobila inflační šok dostatečně silný na to, aby Čínu konečně vytrhl z deflace. A spustil se reflační cyklus, který zvýší nominální růst, ozdraví bilance firem a obnoví atraktivitu čínských investičních aktiv. Podle Natixisu jde ale o mylné uvažování, jen o fantazii. Každopádně vidíme celkem jasně, že deflace je zde značně nevítaná. Respektive tento druh deflace. Proč?
Natixis připomíná, že druhá největší ekonomika světa se po léta potýká s deflační dynamikou: Spotřebitelské ceny oscilovaly růstem blízko nuly nebo pod ní, ceny výrobců se propadly a důsledkem byl dlouhodobý tlak na ziskové marže firem. Rostla cenová konkurence, klesaly marže a výsledkem je ekonomika, kde se zhoršují motivace k investicím. Natixis dodává, že přechod od deflace ke „zdravé inflaci“ kolem 2 % až 3 % by společnostem konečně umožnil zvýšit marže, aniž by ztrácely zákazníky. Umožnil by mírný růst sazeb, což by bylo známkou ekonomického zdraví a ne jeho zhoršení. Zlepšila by se také návratnost aktiv v celém čínském průmyslu.
Proč Peking tento reflační „lék“ ekonomice jednoduše nepodá? Odpověď podle Natixisu spočívá v zhodnocování měny: Pokud Čína provede reflaci a nominální růst se zrychlí, zatímco zbytek světa zůstane relativně stabilní, změní se úrokový diferenciál mezi Čínou a jejími obchodními partnery. Kapitál zareaguje a renminbi bude posilovat. Podle Natixisu „nahromaděné přebytky běžného účtu Číny a utlumená domácí spotřeba implikují reálnou hodnotu juanu někde kolem 3,5 za dolar. Což je zhruba 50% zhodnocení oproti současným úrovním“.
O 50 % silnější čínská měna by pak znamenala „smrt (exportní) slepice, která snáší zlatá vejce“. Export totiž dnes není jen jedním z motorů čínského růstu, je podle Natixisu motorem jediným. Domácí spotřeba zůstává strukturálně slabá, brzděna nedostatečnými sociálními záchrannými sítěmi, útlumem na trhu s nemovitostmi, který „zničil bohatství domácností“ a společenským sklonem k preventivním úsporám, který vládní politika nijak zvlášť neeliminuje. Investice jsou oslabovány popsaným poklesem marží. Zhodnocení měny by „zdevastovalo konkurenceschopnost čínských výrobců právě v okamžiku, kdy je jejich podíl na exportním trhu jediným jednoznačným světlým bodem v jinak problematické ekonomické situaci.“
Tématu se bude ještě věnovat. Zde na závěr podotknu, že jde vedle nevítané deflační/dezinflační dynamiky také o popis toho, jak dosluhuje starý ekonomický model Číny. A jak se jí tak úplně nedaří posouvat se k novému. Obecný princip je přitom podle mne takový, že nejdříve je třeba opustit to staré, co již dobře neslouží, aby mohlo přijít to nové. Zde to prakticky znamená třeba to, že silnější měna a vyšší sazby jsou tu pro část ekonomiky brzdou (exporty), ale pro by byly podporou (domácí poptávka bez finanční represe).