Během posledních šesti let jsem opakovaně varoval, že monetární politika představuje Achillovu patu pravice. Asi nejlepším příkladem je vývoj v americké ekonomice ve dvacátých letech. Došlo k tomu, že Hardingův malý vládní sektor byl zničen utaženou monetární politikou za Hoovera. Tato politika byla silně prosazována konzervativními ekonomy, vedla ale pouze k tomu, že vznikla levicová vláda. A ta prosadila řadu kontraproduktivních kroků, jako NIRA či zákony týkající se minimální mzdy. K tomu ale přidala jeden výborný nápad – monetární stimulaci.
Krátkodobé cyklické faktory často dominují nad faktory strukturálními. Oživení z Velké deprese sice trvalo dlouho, ale levicová vláda sklidila uznání, protože během její vlády se ekonomika relativně zlepšila. Podobné to bylo třeba v Argentině v letech 1998–2002. Tato země v té době také prošla cyklickým oživením za vlády levicové vlády. I přesto, že její celková politika byla skutečně mizerná. Cenu za ni ale tato země platí až o více než deset let později. Ze západních ekonomik se nyní Argentině podobá nejvíce Řecko. Půjde i nadále její cestou? Podle mého názoru tomu tak určitě bude, alespoň do určité míry. Nová vláda bude slavit úspěch i přesto, že celkově moc dobrou práci neodvede.
Je vždy chybou uvažovat o ekonomických problémech čistě na úrovni kladných a záporných hrdinů. Dnes tak ale ohledně Řecka činí téměř každý. Pak je ovšem tato země hrdinou i provinilcem. A stejně je tomu v případě Německa. A tím se opět dostáváme k problému nemístně utažené monetární politiky a k problémům pravice a konzervativních ekonomů. Němci mohou za to, že tato politika byla v eurozóně příliš utažená. Tato příliš utažená politika byla pak jedním z hlavních faktorů, které podpořily nástup evropského extrémismu. Částečně za to může i evropská levice, protože ta zůstává ohledně monetární politiky ve stavu ignorance. Ve výsledku tak v čele ECB stanuli pravicoví ekonomové. A řečtí voliči zase mohou za to, že volí jednu zkorumpovanou vládu za druhou a nyní se k vládě dostala mimořádně ošklivá strana.
Jak to vše skončí, nevím. Pokud by vládla logika, Trojka by omezila pomoc a požadovala rychlejší splátky poskytnuté pomoci. Namísto toho se zdá, že odmítavé postoje k dalším reformám odmění ústupky. V podstatě tak Španělům vyšle signál, že by byli blázni, kdyby nevolili Podemos. Domnívám se, že můžeme bezpečně prohlásit, že Evropané si nejsou moc vědomi toho, jaký dopad má odměna špatného chování. Nová řecká vláda je ale tak extrémní, že je dost dobře možné, že dohody nakonec dosaženo nebude.
Ke „Grexitu“ tedy nakonec zřejmě skutečně dojde. Paradoxní je, že pro Syrizu by to byla ta nejlepší volba. Šest měsíců až rok by panoval chaos, podobně jako v Argentině. A pak by následovala řada let rychlého růstu, který by byl považován za zásluhy vládní strany. Opět podobně jako v Argentině. Nová řecká měna by ztratila polovinu hodnoty, některá odvětví by prošla obrovským boomem. Je si toho řecká levice vědoma? Je to ten pravý důvod, proč požaduje nesplnitelné? Nevím.
Celkově vnímám růst síly extrémní levice i pravice v Evropě za známku konce evropského snu. Možná pomůže srovnání s šedesátými lety v USA. Tam se tehdy snilo o konci rasových předsudků, bylo schváleno mnoho odpovídajících zákonů, ale cíle dosaženo nebylo. Nakonec byl tento sen zapomenut. V posledních letech černoši stále více zaostávají za bělochy a víceméně se předpokládá, že se s tím v dohledné době nic nestane. Levice samozřejmě stále hovoří o rychlé změně, ale podle mého mínění to pro rozumně uvažující lidi nic neznamená. V Evropě se zase snilo o tom, že lidé přestanou přemýšlet na základě své národnosti a začnou být „Evropany“. Vše končí hledáním padouchů a obětí. Lidé na periferii si stále více myslí, že jsou oběťmi nespravedlivého systému. A bohaté země na severu je zase stále více viní z jejich prohřešků.
Namísto nabídkových reforem, které by Řecko pozvedly na úroveň Švýcarska, se hovoří o vytvoření fiskální unie. Šlo by jen o nikdy nekončící podporu zemí, které mají nefunkční vládní sektor. Možná, že v dlouhém období evropský sen uspěje. To samé může platit o tom americkém. Tomu jsme ale velmi vzdáleni. Vlády v obou ekonomikách ani nezačaly s politikou, která by tímto směrem vedla. Místo hledání viníků musí začít s reformami, které neposkytují místo pro vinu. Domnívám se přitom, že evropský ekonomický model by nebyl udržitelný ani v případě, že by byla správně nastavena monetární politika. Trvalo by ale déle, než by se to projevilo a krize by byla postupnější.
Autorem je ekonom Scott Sumner.
Zdroj: EconlogEconlib