V posuzovaném případě šlo věcně o zpětný leasing, kdy původní vlastník vozu měl zájem rychle získat finanční prostředky za jeho prodej, zároveň si ale chtěl podržet možnost auto dále užívat za smluvené měsíční splátky. Uzavřel tak s leasingovým centrem nejdříve kupní smlouvu, kterou mu svůj automobil prodal, následně pak smlouvu o zpětném leasingu, v níž se zavázal za užívání auta po danou dobu platit měsíční splátky.
Po uplynutí několika měsíců ale původní vlastník, nyní leasingový nájemce, přestal platit měsíční splátky, na což leasingové centrum zareagovalo žalobou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně však vyšlo najevo, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena. Leasingový nájemce tak zůstal i po uzavření leasingové smlouvy vlastníkem vozu, za jehož „nájem“ se zavázal leasingovému pronajímateli platit měsíční splátky. Před soudy tak stála otázka: Má tato skutečnost vliv na platnost či neplatnost navazující leasingové smlouvy?
Soud prvního stupně a následně i soud odvolací posoudily leasingovou smlouvu jako platnou s tím, že kupní a leasingová smlouva mohou v tomto případě existovat samostatně, neboť podmínkou platnosti leasingové smlouvy není, že leasingový pronajímatel je vlastníkem vozu. I pokud tedy leasingové centrum vůz platně nekoupilo, následně uzavřená leasingová smlouva neplatností podle těchto soudů stižena není.
Proti tomuto verdiktu však žalovaná strana podala dovolání, které Nejvyšší soud vyslyšel. Podle Nejvyššího soudu nelze totiž v předmětné věci pominout, že oběma stranám musel být při jejich právním jednání znám společný účel těchto dvou smluv, tedy aby žalovaná prodejem vozu získala finanční prostředky a současně mohla vozidlo dále užívat, přičemž k dosažení tohoto účelu musely být uzavřeny obě smlouvy. Nejvyšší soud tak posoudil kupní a leasingovou smlouvu jako smlouvy na sobě vzájemně závislé, a to včetně zákonem stanovených důsledků: vznik jedné z nich je podmíněn vznikem druhé a zánik jedné z nich (např. pro neplatnost) působí i zánik druhé.