Řada lidí se domnívá, že skandinávským zemím se podařilo skloubit vysoké daně, velký stát blahobytu a prosperitu. Tito lidé se pak podivují nad tím, že země jako Velká Británie či Řecko toho schopny nejsou. Pokud může být Švédsko bohaté a jeho vláda může utrácet velkou část HDP, proč by tomu tak nemohlo být i jinde? Proč Němci tak trvají na tom, aby řecká vláda snížila výdaje?
Není třeba zdůrazňovat, že Řecko nepotápí jen velký a zkorumpovaný vládní sektor, ale že dochází i k poklesu nominálního produktu. Monetární politika je pro jeho ekonomiku příliš utažená, protože země je členem eurozóny a používá společnou měnu. Střadatelé také vybírají své vklady z bank, peněžní nabídka kolabuje, což působí destruktivním způsobem na inflaci. Levicoví ekonomové a politici se ale většinou nezaměřují na monetární politiku. Namísto toho tvrdí, že už nemá smysl snižovat řecké vládní výdaje a správně volají po odepsání části dluhů. Nikdo se totiž nemůže rozumně domnívat, že Řecko bude někdy schopné své dluhy splatit. Ohledně dluhů mají pravdu, ohledně velkého vládního sektoru ne. Měli by si přečíst novou knihu, ve které Nima Sanandaji popisuje „skandinávskou nevýjimečnost a neúspěch třetí cesty socialismu“ (Scandinavian unexceptionalism: Culture, Markets and the Failure of Third-Way Socialism).
Sanandaji je švédský autor a pracuje pro Institute of Economic Affairs. Ve své knize ničí představy o tom, že skandinávská demokracie funguje a skandinávským zemím se podle něho vedlo dobře jen do doby, než začaly používat model, který je paradoxně tak proslavil. Široce se přehlíží například omezení vládního sektoru poté, co se ukázalo, jak negativní vliv má velká vláda na ekonomiku.
Například Švédsko bylo mezi roky 1870–1936 nejrychleji rostoucí průmyslově vyspělou zemí na světě. Jeho ekonomika byla vedena standardním způsobem i po druhé světové válce. V roce 1960 dosahovala daňová zátěž v severských ekonomikách rozmezí od 25 % v Dánsku do 32 % v Norsku. To zhruba odpovídalo standardům běžným v západních zemích. Ve srovnání s těmi dnešními jde o nízká čísla. Skandinávské země pak ale usnuly na vavřínech a v sedmdesátých letech začaly implementovat nezvyklé ekonomické reformy.
Výsledky těchto reforem byly ale tak špatné, že Skandinávie v devadesátých letech otočila. Zaměstnanost se ve Švédsku v letech 1950–2000 vůbec nezvýšila, mezi největší zaměstnavatele patřily firmy, které existovaly už dlouhou dobu před reformami. Ty komplikovaly růst nových firem a situace se mění až nyní díky částečné deregulaci. Uvedená kniha také ukazuje, že model používaný před rokem 1970 sebou nesl velkou míru vzájemné důvěry, vysokou úroveň etiky a další pozitivní rysy. Když byl zaveden socialismus, nějakou dobu ještě přetrvávaly, ale stát blahobytu nakonec tento společenský kapitál silně nahlodal.
Norsko mělo v roce 1960 nejdelší očekávanou délku života mezi zeměmi OECD. Švédsko, Island a Dánsko stály také na předních místech. Dnes už je jejich náskok před ostatními zeměmi mnohem nižší. Sanandaji také poukazuje na to, že podle průzkumů je ve Švédsku považováno za naprosto přijatelné, když zaměstnanec odejde na nemocenskou i v případě, že není spokojen s pracovním prostředím.
A je to ještě horší: V letech 1981–1984 se 82 % Švédů domnívalo, že není správné pobírat vládní podporu v případě, kdy na ni nemají nárok. V letech 2010–2014 už průzkumy ukazovaly, že podíl lidí s tímto názorem klesl na 55 %. Není tedy divu, že Skandinávie začala od svého modelu už před 20 lety ustupovat. To vše je velmi relevantní i pro vývoj v Řecku stejně jako třeba ve Velké Británii. Velký vládní sektor a vysoké daně prostě nefungují, a to ani v homogenních zemích, jako je Švédsko, Dánsko či Norsko. Svobodné trhy a menší stát blahobytu jsou jediným řešením.
Autorem je Allister Heath.
Zdroj: The Telegraph