V roce 2009 se bohaté země světa zavázaly, že do roku 2020 budou uvolňovat 100 miliard dolarů ročně na pomoc chudým zemím se zvládáním změny klimatu. Od té doby se tento slib začal považovat za klíčový test odhodlání vyspělého světa přispět svým dílem k boji proti globálnímu oteplování.
Dosáhnout cíle ve výši 100 miliard dolarů je důležité. Chudé země musí být přesvědčené, že bohaté země dodrží své závazky. Jinak by mohly být v ohrožení vyhlídky na účinnou mezinárodní dohodu na pařížské Konferenci OSN o změně klimatu v listopadu a prosinci.
Naštěstí se objevují povzbudivé signály, že závazek bude splněn. Je však zapotřebí rozsáhlejších finančních toků, zejména ze soukromého sektoru. Podle OECD a Iniciativy pro klimatickou politiku vyspělé země dohromady uvolnily 52,2 miliard dolarů v roce 2013 a 61,8 miliard v roce 2014 na pomoc chudým zemím se snižováním emisí skleníkových plynů a vytvářením odolnosti vůči důsledkům změny klimaty, jimž už nelze předejít.
Ačkoliv je důležité mít na paměti, že tento údaj je jen odhad, představuje přece jen předběžný, leč věrohodný indikátor klimatického financování, založený na informacích předložených vyspělými zeměmi. Budeme-li předpokládat delší páku u investic soukromého sektoru, číslo bude vyšší. K nižší sumě mohly dospět také konzervativní odhady, kolik peněz se na boj proti změně klimatu vydává „opravdu navíc“ v rámci zahraniční pomoci a skrze multilaterální rozvojové banky.
Výzkumníci při sestavování svého odhadu zohlednili významné investice veřejného i soukromého sektoru do široké škály projektů. Příklady zahrnují financování drobných projektů obnovitelné energie v Ugandě, poskytované Spojeným královstvím, Německem, Norskem a Evropskou unií, a dále organizaci African Risk Capacity, podporovanou Velkou Británií a Německem, která nabízí vládám pojištění proti suchu a dalším přírodním pohromám.
Zpráva ovšem odhaluje relativně nízkou míru investic soukromého sektoru do projektů, které posílí odolnost chudých zemí (přestože autoři připouštějí, že vzhledem k omezeným informacím může být skutečná suma vyšší). To je jak problém, tak příležitost; při správně nastavených pobídkách by strmý vzestup soukromých investic do upevňování odolnosti mohl významně přispět ke splnění cíle ve výši 100 miliard dolarů.
K dosažení této mety bude zapotřebí vyšší důvěry v politiky a instituce zemí, v nichž se peníze mají investovat. Nezbytné budou nové postupy ke sdílení a snižování rizika. V tomto úsilí mohou hodně nabídnout rozvojové banky a bilaterální instituce zahraniční pomoci.
Zásadní je, aby se toto nové klimatické financování využilo jako doplněk ještě vyšších investic do udržitelného rozvoje, jež budou během příštích několika dekád nezbytné. Stěžejním cílem klimatického financování by mělo být vypracování a zavedení politik, norem a rámců, které vytvoří vhodné pobídky pro investory. To by mohlo zajistit velmi vysoké „multiplikátory“.
Podle Globální komise pro ekonomiku a klima bude nutné v příštích 15 letech vynaložit na infrastrukturu zhruba 90 bilionů dolarů, převážně v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách, které zažívají svižný růst a urbanizaci. Pokud tato infrastruktura zacementuje závislost na fosilních palivech, snižovat globální emise skleníkových plynů bude velice těžké.
Pokud však země investují moudře do přechodu k nízkouhlíkové ekonomice, stimulují inovace a navodí desítky let udržitelného růstu. Je proto důležité, aby se klimatické financování využilo k podpoře veřejných a soukromých investic do nízkouhlíkové infrastruktury a technologií, zejména ke snížení ceny kapitálu, která má zásadní význam pro rozšíření projektů a povzbuzení přechodu na obnovitelné energie.
Klimatické financování poskytované bohatými zeměmi by dále mělo pomoci zlepšit odolnost vůči změně klimatu v nejzranitelnějších zemích. Využít by se mělo rovněž k prevenci odlesňování a ochraně křehkých přírodních zdrojů, včetně oceánů a druhové pestrosti. Konečně by mělo rozproudit inovace a přinést průlomy v klimatickém úsilí, mimo jiné nové způsoby spolupráce veřejného a soukromého sektoru, například na projektech zachytávání a ukládání uhlíku.
Část z přislíbených 100 miliard dolarů půjde z nově založeného Zeleného klimatického fondu, ale centrální roli by měly sehrát také stávající multilaterální rozvojové banky, společně s národními agenturami a úřady rozvojové pomoci. Peníze vynakládané na udržitelný rozvoj a snahy v oblasti klimatu by se měly vzájemně posilovat. Konečně ministři financí v rozvojových zemích by měli zdůraznit, že kromě podpory růstu a snižování chudoby dokáže promyšlené úsilí o potlačování změny klimatu snížit míry znečištění vzduchu a zvýšit energetickou účinnost.
Úspěch bude v posledku záviset na ochotě bohatých zemí dostát svým slibům. Jejich lídři si musí uvědomit, že finanční podpora snah namířených proti změně klimatu v rozvojových zemích je nejen morálně správná, ale také v zájmu jejich voličů a vlastně celého světového společenství.
Nicholas Stern je předseda Institutu Granthamových pro výzkum změny klimatu a životního prostředí při London School of Economics and Political Science a prezident Britské akademie.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org