Ve Velké Británii dochází ke zvýšení minimální mzdy, v USA Bernie Sanders navrhuje, aby byla minimální mzda zvýšena o 50 %. Někteří politici v těch nejvíce socialistických zemích na světě jdou ale opačným směrem. A možná mají pravdu. Švédsko stejně jako Dánsko, Norsko či Švýcarsko nemá žádnou zákonem danou minimální mzdu. Ta je namísto toho výsledkem dohody mezi odbory a firmami. Ve Švédsku tato mzda dosahuje 20 000 švédských korun, což odpovídá asi 64 % průměrné mzdy (ve srovnání se Spojenými státy jde tedy o více než dvojnásobek). Tři opoziční strany ve Švédsku ale nyní navrhují, aby byla minimální mzda snížena. Příčinou jsou uprchlíci, kteří mají často jen nízké vzdělání.
Švédská vládnoucí koalice je proti popsanému návrhu, který je ale logický. Nezaměstnanost dosahuje ve Švédsku 7,6 % a neleží tudíž na mimořádně vysokých úrovních. Zároveň je ale faktem, že před krizí se pohybovala jen kolem 5 %. Ve Švédsku navíc existuje obrovský rozdíl mezi zaměstnaností domácí populace a imigrantů. U mladých dosahuje rozdíl až 70 % a pokud by došlo ke snížení minimální mzdy, tento rozdíl by to mohlo snížit. Spolu s ním by klesly i tenze ve společnosti.
Minimální mzda a silné odbory, které ji tlačí nahoru, představují problém ve všech zemích, kam míří vlna imigrantů. Nově příchozí jsou v nevýhodě, protože nejsou dostatečně jazykově vybaveni a jejich vzdělání není často v souladu s tím, co místní trh práce vyžaduje. Nikdo jim pak nechce nabídnout pracovní místo ani za minimální mzdu a platí to zejména v případě, že se na pozici hlásí i řada místních lidí. Minimální mzda pak není nástrojem sociální spravedlnosti, ale vytváří další bariéry, jejichž výsledkem mohou být ghetta, protesty v ulicích a vstup mladých lidí do teroristických organizací.
K podobným závěrům dochází i MMF. Ten tvrdí: „Existující studie ukazují, že zaměstnanost a kvalita pracovních míst je u imigrantů vyšší v zemích, kde je nižší úroveň minimální mzdy a menší ochrana zaměstnanců.“ MMF tak navrhuje, aby u imigrantů byly používány přechodné výjimky z uplatňování minimálních mezd. Zároveň ale varuje před tím, že takový postup může na trhu práce vytvářet „duality, kterých bude těžké se zbavit“.
Problém s imigranty ukazuje na to, že spojování určitého základního příjmu s prací nemusí být vždy tím nejlepším řešením. Některé země už nyní experimentují s konceptem základního příjmu, který je vyplácen všem bez ohledu na to, zda daný člověk pracuje, či ne. Finská vláda pracuje na vytvoření nového systému a nyní jej testuje na projektu, v jehož rámci bude asi 10 000 lidí dostávat 550 eur měsíčně. Finská ekonomika se sice nachází v hlubokých problémech, vláda ale odhaduje, že tento základní příjem je schopna poskytovat celé populaci a financovat jej bude snížením výdajů ze současného systému sociální podpory.
Na podobném systému pracuje i Kanada, pilotní program začal v provincii Ontario. Podobně je na tom Nový Zéland, v Nizozemí jej chtějí testovat ve čtyřech velkých městech. V červnu proběhne referendum o základním příjmu ve Švýcarsku, ale pravděpodobnost úspěchu je zde poměrně nízká. Celkově jde o radikální návrhy, které vypadají jako rozdávání peněz lidem bez toho, aby museli něco udělat. Jde ale více o libertariánskou než o komunistickou ideu.
Vláda základním příjmem garantuje naprosté minimum nutné pro přežití a jde o stejnou službu, jako je například zajištění policejní ochrany. Pak se ale vláda úplně stáhne z trhu práce, protože její cíl nakrmit a ošatit populaci již byl splněn. Například finská vláda se dokonce domnívá, že vyplácení základního příjmu bude motivovat nezaměstnané, aby si hledali částečný pracovní úvazek. Ti se nyní bojí takovou práci přijmout, aby nepřišli o současné dávky.
Minimální příjem by neměl být překážkou tomu, aby si lidé hledali práci. Částka vyplácená ve Finsku ani zdaleka nestačí na pohodlný život. Problémem by ale mohla být zvýšená atraktivita dané země pro imigranty. Ti přicházejí ze zemí, kde je 550 euro za měsíc vysokou částkou. Otevřené hranice by se pak pravděpodobně staly problémem, ale problém s uprchlíky by měly evropské země řešit systematicky bez ohledu na možné zavedení základního příjmu. Faktem pak je, že vláda se nemá míchat do toho, kolik firmy platí svým zaměstnancům.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg