Americkou ekonomiku ovlivňuje vývoj v zahraničí prostřednictvím obchodních i finančních kanálů. Asi jedna osmina zboží a služeb produkovaných v USA směřuje na zahraniční trhy a velká část agregátní poptávky v americké ekonomice tak závisí na spotřebě v zahraničí a investicích v jiných zemích. K tomu se přidává vysoká propojenost amerických a zahraničních finančních institucí včetně bank a pojišťoven. Vývoj na zahraničních trzích se tak rychle promítá do cen amerických investičních aktiv. Příkladem může být vývoj během krize v eurozóně, která se v americké ekonomice rychle promítla utažením finančních podmínek.
Během posledních několika let byl vývoj v zahraničí významnou brzdou americké ekonomiky. Ekonomická aktivita v rozvíjejících se zemích byla utlumená, rostly obavy z vývoje v Číně. Výhled na postupnou normalizaci americké monetární politiky pak vedl k posilování dolaru a to vše výrazně zpomalilo postup směrem k dosažení cílů v oblasti inflace a zaměstnanosti v USA. Fed se tak rozhodl pokračovat v intenzivní monetární akomodaci. V současné době je ve srovnání s první polovinou roku znatelné zlepšení celkového ekonomického prostředí. Počáteční turbulence spojené s Brexitem se rychle uklidnily a já jsem ohledně dalšího vývoje v oblasti inflace mírným optimistou. Je dokonce možné, že zahraniční ekonomiky dosáhnou vyššího růstu, než se nyní čeká.
Jak funguje opačný mechanismus – jak ovlivňuje americká ekonomika zbytek světa? Fed bývá někdy kritizován za to, že se při stanovení své politiky zaměřuje na domácí cíle v oblasti inflace a zaměstnanosti. Jeho nekonvenční politika, kterou začal sledovat po finanční krizi, podle některých názorů pomáhala americké ekonomice tím, že oslabovala dolar a tím poškozovala zbytek ekonomiky světové. Podle mých odhadů ale platí opak a americká monetární politika pomohla nejen USA, ale celé globální ekonomice. Došlo sice k tomu, že dolar oslabil a to působilo negativně na exporty směřující do USA. Americká akomodační politika ale zároveň podpořila americkou poptávku a ta je pro exporty jiných zemí klíčová. Celkově se tak podle řady empirických odhadů tyto dva faktory vyrovnaly. Čistý efekt je pak pozitivní ve chvíli, kdy přidáme dopad americké monetární politiky na globální sazby a ceny aktiv.
Je jasné, že zahraniční ekonomiky, které drží kurz měny k dolaru stabilnější, těžily z americké monetární politiky více. Ta se totiž na posílení kurzu jejich měny výrazněji neprojevila a sazby v takových zemích klesaly podobně jako v USA. Příkladem je Hong Kong, který svou měnu provázal s dolarem v roce 1983. Většina vyspělých zemí americkou monetární politiku vítala. Jejich oživení bylo obecně pomalejší než v USA a jejich centrální banky chtěly také stimulovat. Problematičtější byla situace v rozvíjejících se zemích, které dosahovaly vyššího tempa růstu, a stimulační politika Fedu v některých z nich mohla vyvolávat přehřívání ekonomické aktivity. I přesto bychom však neměli zapomínat, že politika Fedu stabilizovala americkou ekonomiku a tím bezesporu prospěla celé ekonomice globální.
Fed se podle mého mínění nyní nachází poměrně blízko splnění svého duálního mandátu, a to jak v oblasti inflace, tak v oblasti zaměstnanosti. Argumenty pro postupný útlum monetární akomodace jsou proto velmi pádné, i když budoucnost je nejistá a monetární politika nemá pevně daný kurz. Další významné ekonomiky jsou na tom rozdílně a nacházejí se v jiné fázi cyklu. Je pravděpodobné, že u nich bude akomodace dále pokračovat a pravděpodobnost vzniku většího rozdílu v sazbách mezi nimi na straně jedné a USA na straně druhé je vysoká. Jaké to může mít důsledky?
Jsem optimistou a domnívám se, že dopad normalizace americké monetární politiky na zbytek světové ekonomiky bude zvládnutelný. Nevyhnutelně budeme čelit určitým problémům, ale ty by neměly být hluboké. Fed bude totiž s normalizací pokračovat jen v případě dalšího zlepšování ekonomické situace a sílící inflace. Silnější americká ekonomika by pak měla pomáhat i oživení v zahraničí, a to jak obchodním, tak finančním kanálem. Centrální banky v zahraničí by také měly být schopny tlumit negativní dopad utaženějších finančních podmínek. Vývoj z roku 2013 ukazuje, že efektivní komunikace a koordinace politiky mezi významnými centrálními bankami včetně ECB a Bank of England mohou snížit výnosy vládních dluhopisů v zahraničí a držet je na mimořádně nízkých úrovních.
V neposlední řadě je dnes ekonomická situace v řadě rozvíjejících se ekonomik mnohem lepší než v předchozích letech. Takzvaná „zranitelná pětka“ čelila v roce 2013 velkému odlivu kapitálu a růstu nákladů půjček doprovázenému prudkým oslabením měnového kurzu. Makroekonomický rámec se ale v Indii od té doby výrazně posunul pozitivním směrem a řada dalších rozvíjejících se ekonomik se nyní nachází v lepší pozici pro uplatňování proticyklické politiky. Domnívám se tedy, že v případě pokračujícího oživení americké ekonomiky je nejlepší pokračovat s postupným ukončením monetární akomodace. Bude se tím mimo jiné snižovat i riziko nutnosti prudkého utažení monetární politiky v budoucnu.
Autorem je Stanley Fischer, člen FOMC.
Zdroj: Fed