Řada ekonomů a analytiků se možná příliš často zaměřuje na vývoj ekonomického cyklu namísto toho, aby sledovali faktor, který je pro dlouhodobý vývoj nejdůležitější. Tím je produktivita. Známý investor a ekonom Gavyn Davies se na stránkách Financial Times přiznává, že k nim může patřit i on. Ve svém příspěvku ovšem tuto chybu napravuje, když se detailně věnuje tomu, proč a zda vůbec skutečně dochází k mnohokrát skloňovanému zhoršení ve vývoji produktivity.
Davies v první řadě připomíná, že bychom měli mít neustále na paměti, jak mají i malé změny v tempu růstu produktivity v delším období obrovský dopad na náš životní standard. Pokud by produktivita například rostla „standardním“ poválečným tempem 2 % ročně, životní standard by se každých 35 let zdvojnásobil. Pokud ale bude růst jen o 0,5 %, tak, jako tomu je nyní například v USA a Velké Británii, na zdvojnásobení životního standardu si počkáme 140 let. Není divu, že populisté získávají na moci.
Skupina ekonomů, v jejímž čele stojí Robert Gordon, tvrdí, že zpomalení tempa růstu produktivity bude pravděpodobně stálým jevem. Tento pesimismus je z velké části založen na předpokladu, že velké technologické skoky jako využívání elektřiny či spalovacího motoru se již pravděpodobně nebudou opakovat. To může být pravda, ale určitě je těžké říci, co se stane ve chvíli, kdy se posune naše úroveň znalostí. V době zemědělské revoluce se také zdálo nemyslitelné, že by došlo k nějaké elektrické revoluci.
Může přijít celá řada vynálezů, které si dnes dovedeme jen těžko představit. Již existující inovace také potřebují určitý čas, aby ovlivnily produktivitu ve výrobních řetězcích. Týká se to robotiky a řady nových technologií. Klíčový ovšem bude i pokrok ve vědecké oblasti, odhaduje se, že 90 % všech vědců, kteří kdy žili, je naživu nyní. Jenže se zdá, že jejich mezní produktivita prudce klesá. Nicholas Bloom z MIT tvrdí, že je stále těžší přijít s nějakým převratným nápadem a pro udržení růstu produktivity je tak třeba víc a víc vědců.
Pokud ale chceme ohledně dalšího vývoje produktivity propadnout pesimismu, musíme v první řadě věřit tomu, že ji správně měříme. A ve skutečnosti existuje řada důvodů k pochybám. V této souvislosti se často poukazuje na možné hrubé chyby v měření produktivity, které pramení z toho, že podceňujeme hodnotu nových technologických produktů. Tím dochází k příliš vysokým odhadům inflace a naopak příliš nízkým odhadům výše reálného produktu a produktivity.
Ekonomové David Byrne a Dan Sichel ovšem tvrdí, že tento jev nenabírá během času na síle a tudíž se jím nedá vysvětlit zpomalení tempa růstu produktivity, které vidíme z oficiálních dat po roce 2004. Byrne a Sichel navíc poukazují na to, že sektor IT se zdá být výjimkou a jeho produktivita utěšeně roste. Ekonomové se domnívají, že vlna inovací se bude postupně přelévat z technologií i do dalších sektorů a i v nich následně dojde ke zvýšení růstu produktivity.
Goldman Sachs tvrdí, že skutečný produkt a produktivita jsou oficiálními čísly opravdu podhodnocovány. Analytici banky se zabývají i tím, kde by se ona mezera mezi skutečností a daty projevovala při měření HDP na základě výdajů. Podle nich to je zřejmě v položce spotřebitelských výdajů, která neodráží velikost a růst výdajů za nové technologické produkty. Může to být dáno zastaralým vzorkem maloobchodních prodejců, který vychází z roku 2007, kdy ještě přístroje jako iPhone ani neexistovaly. Podle banky tak měříme HDP špatně i na výdajové straně a skutečný růst produktivity je o 0,5 – 0,75 procentního bodu vyšší. Je tedy skutečně možné, že pesimismus ekonomů je opravdu přehnaný a ekonomika si tak zle nevede.