Francouzská vláda vyhlásila zásady tvorby nového zákoníku práce, své první významné reformy, která podpoří francouzskou ekonomiku, neboť firmám umožní flexibilněji se přizpůsobovat trhu. Následovat má druhá zásadní reforma, o niž kabinet prezidenta Emmanuela Macrona usiluje – generální revize francouzského státu.
Změny v zákoníku práce mají čtyři cíle. Zaprvé, přímé vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v malých a středně velkých firmách (tvořících 55 % pracovní síly) se má usnadnit tím, že tyto společnosti budou moci jednat s volenými zástupci bez zmocnění odborových svazů.
Za druhé, sociální dialog ve větších firmách se má zjednodušit sloučením samostatných zaměstnaneckých výborů (pro hygienu, zdraví, bezpečnost a podobně) v ústřední těleso. Zatřetí, kolektivní vyjednávání o mzdách a zaměstnanosti se má decentralizovat z národní na odvětvovou či firemní úroveň. Konečně se má usnadnit a zpřehlednit propouštění zaměstnanců, zejména zavedením horní a dolní hladiny u částek přiznávaných pracovními soudy.
Novelizaci zákoníku práce brzy doprovodí reformy pojištění pro případ nezaměstnanosti a systémů posilování kvalifikace. U prvně uvedeného vláda převezme úlohu odborů, aby dávky v nezaměstnanosti poskytovala všem kategoriím pracujících, včetně samostatně výdělečně činných a těch, kdo ze zaměstnání dobrovolně odejdou, aby si našli nové. Náklady na reformu dávek v nezaměstnanosti se však odhadují na 3-5 miliard eur, což se může ukázat jako obtížně slučitelné s rozpočtovými plány na rok 2018, které předpokládají snížení výdajů o 20 miliard eur.
Celkovým záměrem reformy trhu práce je uvést do souladu větší pružnost firem při nabírání a propouštění pracujících – ta je v ekonomice poháněné inovacemi a kreativní destrukcí nezbytná – s vyšší jistotou příjmu a rozsáhlejší kvalifikační průpravou pro nezaměstnané. Francouzský trh práce v současnosti trpí obrovským rozdílem mezi dlouhodobě zaměstnanými pracujícími s vyšší kvalifikací a pracujícími s nižší kvalifikací, kteří neustále pendlují mezi nezaměstnaností a krátkodobým zaměstnáním. Vládní reforma má za cíl tuto propast zvýšením sociální mobility zúžit.
Druhý pilíř Macronova hospodářského programu, reforma státu, má dvě hlavní složky: přepracování fiskální politiky a přetvoření systému veřejných výdajů. I tady je záměrem reformy vyřešit čtyři hlavní dlouhodobé problémy.
Za prvé, kapitálové příjmy podléhají ve Francii oproti ostatním rozvinutým zemím příliš vysokému zdanění, což odrazuje od novátorství a podnikání. Za druhé, státní peníze se neinvestují tak, aby bylo dosaženo výsledku, který bude maximálně nákladově efektivní a co nejvíc podpoří růst. Za třetí, Francie trpí četností administrativních vrstev, jejímž důsledkem jsou nehospodárnost a přebytečnost při poskytování veřejných služeb. A nakonec, Francie je stále silně korporativistickou zemí, s mnohočetnými soustavami v oblasti zdravotnictví, penzí a příspěvků pro rodiny; v ekonomice opřené o inovace, kde je pravděpodobné, že jedinci během života opakovaně změní zaměstnání i odvětví, se taková byrokratická houština stává zdrojem neefektivity a rizika.
Na fiskálním poli už Macron učinil dva důležité kroky. Za prvé, co se týče příjmové strany, kapitálové příjmy budou zdaněny rovnou 30% sazbou, kdežto dřív byl kapitál zdaněn víc než práce. Za druhé, bude zrušena daň z bohatství vyjma nemovitostí – cílem této změny je povzbudit podnikatele a novátory.
V oblasti výdajů se vláda na přesném postupu ještě neusnesla, ačkoli Macron a jeho tým mají pod drobnohledem reformy, jež v 90. letech uskutečnily Kanada a Švédsko. Konkrétně by se vláda mohla rozhodnout, že počet zaměstnanců veřejné správy sníží odstraněním některých administrativních vrstev regionálních a místních samospráv a přenesením některých správních úkonů na autonomní orgány. Nadto vláda může – a měla by – sloučit všechny stávající penzijní systémy do jednoho (a stejně by měla postupovat u soustav sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a podpory rodin). To by jí umožnilo investovat do vzdělávání, pojištění v nezaměstnanosti a inovací a přitom dodržet evropské rozpočtové závazky.
Po desetiletích, během nichž Francie zakoušela pomalý růst, vysokou nezaměstnanost, průmyslový úpadek a zkostnatělé korporativistické instituce blokující všechny reformní pokusy, se objevila nová naděje na změnu. Zda se tato naděje naplní, nám řeknou rozhodnutí, která padnou v příštím roce.
Philippe Aghion je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě, College de France a London School of Economics. Benedicte Bernerová přednáší na Sciences Po v Paříži, předsedá organizaci Civil Rights Defenders a působí a v Centru K. W. Davisové pro ruská a eurasijská studia při Harvardově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2017.
www.project-syndicate.org