Jaké vlastně mají být skutečné výhody neoliberalismu či konkrétně nízkých daní a minimální regulace? Tuto otázku si na stránkách The klade Paul Krugman a většinou se podle něj tvrdí následující: Malý vládní sektor je klíčem k prosperujícímu hospodářství a tento faktor funguje jako příliv, který zvedá všechny lodě najednou. Není ale asi překvapením, že Krugmana takové vysvětlení neuspokojuje.
„Tento názor přetrvává, protože za ním stojí mocní lidé, kterým jeho přetrvávání vyhovuje. Děje se tak i přesto, že v období neoliberální dominance nebyl růst nijak zářný a na jeho plodech se běžní zaměstnanci nepodíleli,“ píše ekonom a své tvrzení dokládá historickým vývojem reálných mezd:
Vedle údajného vztahu mezi malým vládním sektorem a prosperujícím hospodářstvím pak zaznívá i tvrzení, že svobodné trhy znamenají osobní svobodu. Přesněji řečeno, že neregulovaná ekonomika osvobozuje běžné lidi od tyranie byrokratů. „V takovém hospodářství se údajně nemusíte snažit zalíbit se svému šéfovi nebo nějaké společnosti, protože se vždy můžete otočit a jít jinam,“ píše Krugman. Jenže realita tržní ekonomiky je podle něj úplně jiná a ukazují na to „dennodenní zkušenosti milionů Američanů, zejména těch, kteří nevydělávají moc peněz“. Ti totiž „neustále závisí na svých zaměstnavatelích a mocnějších hráčích na trhu“.
Myšlenka, že neregulované trhy nějak eliminují vliv moci, je podle ekonoma jednoduše naivní. A dnes to platí dvojnásob, protože „ekonomice stále více dominují velcí a mocní hráči“. Je například „stále jasnější, že mzdy tlačí dolů monopsony, a to není jediné zlo, které páchají“. Tyto společnosti spolu skrytě spolupracují, a to spolu s pracovními smlouvami, které zakazují přechod ke konkurenci, omezují svobodu lidí i poté, co danou firmu opustí. Pokud tedy máte špatného šéfa, v zaměstnání trpíte, ale navíc máte velké problémy najít si jiné místo.
Podle Krugmana je řešením vládní ochrana zaměstnanců. Ta sice může omezit schopnost firem najímat a propouštět zaměstnance, ale zároveň je chrání proti „reálným formám zneužívání“. Osvobozující pak mohou být i programy sociální podpory, protože lidem usnadňují odchod ze zaměstnání, které nesnáší, a nemusí proto například ztratit zdravotní pojištění.
Krugman poukazuje na to, že ve státě New York je 25,3 % pracovní síly v odborech, zatímco druhým extrémem je Florida s 6,6% podílem. Podle logiky popsané v úvodu by se lidé v New Yorku měli cítit mnohem méně svobodní než na Floridě. K tomu je v New Yorku větší pokrytí zdravotním pojištěním. „Pokud vyděláváte hodně peněz, asi to nevnímáte, ale podle mého názoru se většina zaměstnanců v New Yorku cítí o něco svobodnější než na Floridě. Dokonalé odpovědi ohledně svobody ve složitých společnostech neexistují a utopie není řešením. Ale zastánci neomezené korporátní moci a minimální ochrany zaměstnanců už příliš dlouho předstírají, že jim jde o svobodu,“ píše Krugman.
Zdroj: